i nedůvěra k pevné, propracované a definitivní formě
vůbec. Valná část lyriků z tohoto úseku, vitalisté i poetisté,
básníci civilní i proletářští i vyznavači čiré poesie psali
volným veršem, pokračujíce tak v promyšleném úsilí
Theerově o volný verš. Nebyli to však nejméně významní umělci
verše, kdož zatoužili naopak po přísné tvarové kázni a
pevném útvaru veršovém: P. Křička, Jar. Durych a'Jiří
Wolker přiklonili se k výrazovým prostředkům
prostonárodního básnictví a jeho velkého žáka Erbena; nejzralejší lyrik,
Jos. Hora, dobral se posléze mistrovství ve formě uzavřené,
jsa v tom následován Jar. Seifertem; pozdě vyspělý virtuos
baladické lyriky intimní, Jar. Kolman-Cassius, podrobil
svou sloku práci až zlatotepecké. Improvisace Nezvalovy,
které beztvárně a nečleněně podávají pouhý předsta vový
proud, stávaly se stále osamocenějšími.

Také v Ý p r a v n á p r ó z a se snažila zbaviti
vybraného umělectví a estetické zdobnosti písemnictví
novoromantického a symbolického i oné smyslně podbarvené
metaforičnosti, kterou ji zahrnul impresionistický sloh. I snažila
se v suše abstraktním podání, hla vně v prvních pracích
bratří Capků a v některých povídkách Rich. Weinera,
nalézti proti tomu protiváhu. Trvalejším se ukázalo úsilí
prozaiků o sblížení mluvy literární s řečí hovorovou, dosti
podobné snahám doby Nemdovy. Také tentokrát připadl
při tom význačný úkol zprostředkovatelský novinám,
jejichž potřebám přizpůsobovali své romány a povídky;
někdejší úlohu Nerudovu zastal zde mnohostranný K. C8Jpek. Vliv
feuilletonistické prózy novinářské, která nově vy,pracovala
důvěrné odrůdy t. zv. sloupků a entrefiletu v duchu
pragmatickém, nebyl vždy příznivý a projevoval se často
trivialisací tónu, příliš lehkým nahozením dějových obrysů,
povrchní charakteristikou postav, jak si toho žádala
demokratisace literárního vkusu; pro životnost dialogu mělo to
však cenu nespornou.

Vážnější nebezpečí přicházelo ještě z nižší literatury;
hlavně povídka detektivní a román kriminální počaly
rozkladně působiti na dějovou invenci, psychologickou osnovu
a vyprávěcí metodu, jak se to již předtím dálo u Jak.
Arbesa neb K. M. Capka-Choda. K. Capek podal v knize
»Marsyas« rozbor i obhajobu této slovesnosti, lidem vděčně
přijímané; netajil se nikdy názorem, že nelze lidové
čtenářstvo získat bez ústupků jeho vkusu a jeho zálibám, a
sám ochotně činil koncese toho druhu, sledován autory,

38 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české.

589