cit vnitřní pohody životní, ale měnil své formy.
Nejvýrazněji byl jarý životní pocit poválečný vyjádřen poetismem.
Za vlivu surrealismu francouzského, zasaženi také
působením románských futuristů, hlásají, aniž zapírají souvislost
s předchozími proudy vitalistickými, mladí básníci za
vedení K. Teigeho a lyrika Vít. Nezvala zásadu čisté,
samoúčelné, jakékoli tendence zbavené poesie. Ta chce býti hrou
pro hru a zvyšovati vynalézavou a překotnou obrazností
rozkoš poživačného bytí. Poetismus, vylučující z básnictví
většinou oblast myšlenkovou a namnoze i posvěcení citové,
zužoval se sám na čirou smyslovost, a proto mohl v lyrice
dosáhnouti opravdovějších úspěchů než v umění
výpravném a dramatickém; vedle Vít. Nezvala prošli jeho školou,
nesetrvávajíce v ní, Jar. Seifert, K. Biebl, Fr. Halas a Vil.
Závada, z nichž však dva poslední později vyslovili naopak
tragický pocit života svého dorůstajícího pokolení. V
prvním svém rozpuku dosahoval poetismus magií vybraných
slov, oxymorických představa paradoxních obrazů
estetické intensity dotud neznámé. Do této oblasti podvědomé se
pak soustředili jeho básníci později, když si osobili název
surrealistů.

Od počátku 30. let se zachmuřil evropský i domácí obzor
a tíha tohoto ovzduší doléhala i na veškeré duchovní
projevy; pohoda, převládající od uzavření míru, opustila skoro
vesměs také literaturu. Pocit rozkolísané životní nejistoty
dodává rázu právě nejotevřenějšímzpovědem autentických
mluvčích mladého pokolení, jak lyriků Fr. Halase, Vil.
Závady, Fr. Nechvátala, Fr. Hrubína, tak hlavně vypravěčů
M. Pujmanové, B. Kličky, K. Nového, Eg. Hostovského,
Vlad. Neffa, ať jejich románové tvoření se obrací spíše
směrem individuálně dušezpytným nebo sociálně
kolektivním. Únik z těchto rozvrácených poměrů hledají četní
epikové ze zmíněné družiny ruralistické v pevném přilnutí
k půdě a k lidu oddanému její službě; lyrikové, přijavší
posvěcení od Březiny a přichýlivší se k směru Durychovu
i Demlovu, povzlétají k náboženskému Absolutnu a touží,
jak zvláště charakteristicky patrno u J. Zahradníčka a
jeho následovníků, čistým duchem obroditi zemi. Obě tyto
intence dovedl synteticky sloučiti vypravěč těžkého srdce
a zbožných nadějí, Jan Čep.

S odporem k čirému umělectví, kterým je poválečná doba
naplněna, i k metodě vyjadřování symbolickeho souvisí
netoliko opovržení k pravidelné akademičnosti výrazové, ale

588