Tyto všecky psychologické tendence mířily k tomu, aby
rozvolnily a nakonec' popřely jednotu osobnosti lidské.
Nebyl to však pro literaturu živel toliko rozkladný, naopak
přináší s sebou nejeden podnět dalšího vývoje. Není-li
člověkovo nitro pevnou jednotou, dlužno přihlédnouti k
veškerým jeho složkám; nelze-li se jediným řešením zmocniti
pravé duševní skutečnosti, doporučuje se, aby básník
kombinoval několikerou metodu při luštění psychické rovnice
o několika neznámých; místo jednolité osobnosti ukáže se
i v prostém jedinci několikerá bytost navzájem se tísnící
a křížící. Z této koncepce vyvodil Karel Čapek svou
románovou trilogií důsledky, skrývající další možnosti
vývojové. Podobné pokusy se dějí i v útvaru dramatickém, a to
za patrného vlivu Pirandellova, jak svědčí některé scénické
práce Langrovy i Tetaurovy, když se neúnavně
experimentující Jiří Mahen dotkl také těchto koncepčních a
výrazových možností.

Skeptický relativismus, vyvažovaný však účinnou
pragmatičností, jest převládajícím názorem poválečného
vzdělanstva československého. Přizpůsobuje se ochotně
sociálním, hospodářským a politickým poměrům, lne s plnou
důvěrou a v klidné lásce k své době; neuznává v
samoúčelné humanitě a sebevědomém demokratismu nic vyššího nad
člověka a nad lidskou společnost, řízenou principem
rovnosti. I skrývá se za zvučnými hesly vlastně celá soustava
kompromisů, do nichž přirozeně upadá relativismus každý.
Proti tomu průměru českého ducha se bouří v národní
kultuře, hlavně filosofické a slovesné, touhy po Absolutnu.
Filosofičtí myslitelé K. Vorovka a Vl. Hoppe dali
metafysickou výzbroj tomuto směru. Lyrickým činem potvrdil tento
směr sice V. Dyk a Oto Theer, ale vlastní ráz celého hnutí
jest náboženský; a to téměř veskrze ducha katolického. Ví·
ce než předválečné tradice »Katolické moderny« působily
rozněcující oposice proti ovládajícímu směru
racionalisticko-protestantskému, který byl chráněn za Masarykovy
autority českým realismem, a rozmach náboženského no·
voidealismu na evropském západě, vyvrcholující obnovou
tomismu ve filosofii a naukami Brémondovými v poetice.

Proti humanitě značně matné a vratké zdůrazňována
dogmatická víra v Boha, kult milosti čelil deterministické
psychologii; mravnost společenská i osobní podřizována
zásadám církevním; vysoko nad ideál praktického občana
postaven typ světce a nad válečného hrdinu, který hyne za

586