trství; zde se do dějinné skutečnosti promítla diskuse
o vlasti a cizině, o češství a slovanství, o tolstojovském
pacifismu a nutnosti obrany, hlavně však o poměru
vědomí národního k sociálnímu přesvědčení. Debaty o těchto
otázkách i se svými kořeny před válečnými vyplňovaly
valnou část legionářských románů, dokud nezhoustl děj v
letopisné líčení válečných dějů, vzrušených jmenovitě v
časovém úseku zborovské bitvy a pak sibiřské anabase; tu
pokračovali legionáři vypravovatelé s ll. Medkem a Jos.
Koptou v čele v tradici jiráskovského románu historického
.Látky legionářské přinášely i silnou dávku nového
exotismu, který se objevuje nejen v dílech skutečných
legionářů, nýbrž i Zd. Němečka, který dal n'ovou formu
českému románu emigrantskému.

Novým inspiračním zdrojem poválečného písemnictví,
dodávajícím slovesnosti nového rázu, stala se fantasie
exaktně vědecká, milující naukový experiment, opírající se
o nové poznatky biologické, fysikální, chemické a
technické, rozkřidlující ducha k rozletům utopickým do oblastí
budoucího panství lidského nad hmotou i strojem. Plesné,
až titanské naděje v českém básnictví, po prvé vyslovené
Nerudou a opětovně opěvované civilisační lyrikou Jar.
Vrchlického, nemizely z duchovního obzoru českých
spisovatelů a zvláště K. M. Čapek-Chod pokračoval uvědoměle
ve vědecky experimentálním a fantastickém románu
Arbesově. Pesimismus, příznačný pro nejednu z těchto prací
K. M. Čapka-Choda, později se spíše ještě stupňoval a
experimentální román naukový se postupně měnil z
apoteosy v přísnou kritiku vědeckých objevů a technických
vynálezů; souvisí to těsně s civilisačním rozčarováním
člověka za války a za světové revoluce, kdy technika zradila
svého strůjce. I jali se básníci proti všem těmto vítězným
krajnostem vystupňované civilisace velebiti prostotu pudu,
citovou pokoru, krásu družného a obětavého lidství,
utíkajícího se po rousseauovsku do nedotčené přírody a do
bezpečí primitivních útvarů společenského soužití. Takto
dává význívati svým románům a hrám mistr tohoto druhu
slovesného Karel Čapek; sotva co jiného vyjadřuje tak
sourodě povahu poválečných Čech jako díla tohoto autora,
jenž jest zároveň filosofem a novinářem. Početná skupina
spisovatelů, prošedších skoro vesměs expresionistickým
hnutím, Č. Jeřábek, Lev Blatný, Vlad. Raffel, Jan Weiss,
Emil Vachek, sledují v utopických koncepcích jeho stopy,

584