tickým klišé a konvenční frazeologií lyrickou. V básnictví
uskutečňoval toto úsilí o »znovuzrození slova« již Oto
Theer; v próze dovedl snahu o utvoření osobitého
literárního jazyka, co nejvzdálenějšího od jazyka hovorového, ke
krajní hranici Vladislav Vančura, kdežto většina
romanopisců, pokud jsou dbalými stylisty, jako Ivan Olbracht, M.
Majerová, Jan Čep, Eg. Hostovský, zachovávali střední
cestu, snažíce se jednoduchý výpravný sloh podříditi
zákonům jazyka spisovného, ale zároveň potlačením
archaisující a dekorativní knižnosti zachovati jeho shodu s řečí
hovorovou.

Souběžně s péčí liter'árních praktiků postupovala
mnohonásobná činnost jazykových teoretiků. Zprvu v ní
převládala snaha obranná a normalisující, zastávající
většinou stanovisko historické, kdežto později zvítězila v
linguistice, zdůrazňující různé funkce jazykového výrazu,
snaha pochopiti jazyk i jazykovou tvořivost autorů také
v jejich fázi přítomné a vyložiti její znaky ze životních
potřeb současného písemnictví. Retrospektivní brusičství,
přeceňující vedle památek minulostních také mluvu
lidovou, musilo ustoupiti. Zápas obou směrl\ puristicko
historického, jehož stoupenci se shromažďovali za vedení Jos.
Zubatého a V. Ertla v populárně jazykovém měsíčníku
»Naše řeč«, a »funkčně strukturalistického«, který vytkl
své zásady ve sborníku »Spisovná čeština a jazyková
kultura« (1932), zasáhl také do literatury. Souhrnem, ale
zároveň kodifikací spisovného jazyka českého, zhruba od r.
1870, spíše knižního než hovorového, bez soustavnějšího
zřetele k prvkům nářečním, staly se dva slovníky,
vzniknuvší vědeckou prací filologickou: »Příruční slovník
jazyka českého«, vydávaný třetí třídou »České akademie věd
a umění« od r. 1935 a dokončený již »Slovník jazyka
českého,~ (1937, 1941), který sestavili P. Váša a Fr.
Trávníček.

Povaha krásné literatury válečné a popřevratové. Kult
přítomnosti, opojené novodobou technikou, přinášel s sebou
opovržení k minulosti a jejím formám; spisovateli bylo
ukládáno, aby se inspiroval myšlenkovým obsahem své
doby, aby motivicky čerpal z její náplně a aby hledal
formy, shodující se s cítěním a myšlením současným. Látky
historické byly opouštěny soustavně a důsledně, a pokud
k nim ještě spisovatelé sahali, zbavovali je úplně funkce
národně výchovné a buditelského patosu. Historický
ro
519