řinové zlomkovitosti, odvozená jako krajní důsledek
literárního impresionismu, jinak mládeží bouřně
zavrhovaného. Jinak neměl italsko-francouzský futurismus trvalejšího
ohlasu.

vývojově plodné prvky obsahovalo zvláštní hnutí u n
anim i s t i c k é, vedené Julesem Romainsem.
Unanimismus, inspirovaný sociologickými poznatky Em. Durkheima
a jeho školy, ukazoval ke vzniku kolektivní duše, ukládaje
spisovatelům, aby se snažili ji postihnouti; smysl pro
»civilní« přítomnost pronikal při tom stejně zřejmě jako
citové naladění humanismu, zesíleného pak tragickými
zkušenostmi válečnými. Francouzský k u b i s m u SJ
přenesený za náčelnictví G. Apollinaira a jeho druhů z výtvarného
tvoření neorganicky do básnictví, znamenal nejkrajnější
odklon od naturalistického a impresionistického pojetí
skutečnosti a stavěl proti němu krajní svobodu
představivosti fantasie, orientované hlavně zrakově. Slovesná jako
výtvarná díla omezovala se na pouhý, tvarově
nesjednocený odraz vjemů zevního světa.

Směry tyto byly k nám plněji a uvědoměleji uváděny až
po politickém převratě, kterým se dostalo i české
písemnictví opětně do styku s evropskou myšlenkou a
literaturou, jmenovitě francouzskou; avšak na rozdíl od politiků,
kteří se přimkli pevně k vítězům ze Čtyřdohody, osvojili
si spisovatelé mnoho i z Německa. Tak zasáhl české
spisovatele německý myslitel Osw. Spengler svými
pesimistickými úvahami o soumraku západoevropské vzdělanosti,
kterou vystřídává mechanická civilisace a mechanický
světový názor. V souhlase s tím se psychologický zájem po
válce odvracel od oblasti intelektuální a osamocoval sféru
podvědomou a pudovou, zvláště také pohlavnost jako
původní hybnou sílu životní. Vlastní zakladatel psy c h o Č
a n a I y s y Sigmo Freud, jejž hlavně básnická škola
surrealistická pozdvihla na svůj štít, zasáhl mocně jak svým
pansexualismem, tak důrazem kladeným na život snový
a prazážitky dětské. Freudova teorie působila jednak
přímo, jednak prostřednictvím básnických žáků mistrových,
mezi nimiž v relativisaci a v rozložení lidské osobnosti
došli předního mistrovství opět dva romanopisci,
roztříštivší nadobro formu románu, Francouz Marcel Proust,
výkvět rafinované a úpadkové Paříže, a po anglicku píšící Ir
James Joyce; oba byli u nás po válce vykládáni a
překládáni, kritisováni a napodobeni. To jsou zároveň důkazy,

37 - Arne Novák: Stručné déjiny literatury če$ké.

573