sahují i velkorysá první jeho poselství se stolce
presidentského.

Své politické, zároveň však filosofické spisovatelství
vyvrcholil Masaryk kmet rozsáhlým dílem Světová revoluce.
Za války a ve válce 1914-1918 (1925), které sám označil
jako »zprávu o své zahraniční činnosti za světové
revoluce«. Jest to však daleko více: vzpomínkový a osobně
dokumentární živel ustupuje před ideologickým rozborem
motivů a příčin světové války, která se T. G. Masarykovi
jeví zároveň světovou revolucí, a před dějinně filosofickým
výkladem obrozenského i osvoboditelského hnutí v politice
české. S pronikavostí, ale i s úporným apriorismem
vysvětluje myslitel válečnou politiku jednotlivých států z
povahy jejich národů a v humanitě a v jejím zosobnění,
politické demokracii, nachází trvalý program pro
československý stát také v budoucnosti, nezapomínaje na syntesu
mezi Východem a Západem a na osvícený kosmopolitismus.

Autentický ráz Masarykovy osobnosti až do výrazu
jazykového mají Hovory 8 T. G. Masarykem (ve 3 sv.
19281935), vedené i zaznamenané bystře Karlem Čapkem.

Na rozdíl od českých vyznavačů učení Heglova neb
Herbartova a zvláště od Josefa Durdíka odpoutal Tomáš G.
Masaryk české filosofické myšlení od Německa; místo
psychologie Herbartovy volil psychology anglické a vlastním
svým východiskem učinil positivismus Comtův a
Spencerův, nikoliv aby je prostě tlumočil, nýbrž přizpůsobil a
posléze je překonal, jmenovitě nábožensky a eticky. Toto
oproštění od spekulace německé a poukaz českému myšlení
k novým cestám jest první filosofický čin Masarykův,
důležitý to krok k odněmčení českého ducha.

Druhým jest snesení filosofie, kterou postavil jednak po
bok vědám speciálním, jednak v sousedství náboženství a
umění, přímo do středu života. Výsledkem tohoto zkonkretisování
a zreálnění filosofie jest požadavek, aby celý život jak
jednotlivce, tak národa proniknut byl duchem filosofickým,
aby se veškeré konání uvědoměle, soustavně a důsledně
neslo k určitému cíli, aby jako on sám pohlížel každý
vzdělanec na svět normativně, »pod zorným úhlem věčnosti«.
Požadavek ten není již pouhým postulátem filosofickým,
nýbrž příkazem mravním, a že T. G. Masaryk tento etický
hlas vždy znovu burcoval, toť další a nemenší jeho zásluha.

V době náboženské a mravní lhostejnosti, trpného
liberalismu a jalového utilitářství přišel T. G. Masaryk, vroucí

552