jích o zítřek«). Vysvobodil ji ze služebnosti filosofie, v níž
trvala působením Durdíkovým, učinil ji nezávislou na
časových potřebách,.kam ji zavedla buditelská činnost
Nerudova. V příkrém odporu k Vrchlickému a k celému období
lumírovskému zamítl heslo i praksi umění pro umění a
zavrhl poesii, jež jest hrou, požitkem, rozkoší; postavil bá·
snictví v sám střed života, kde může měřiti své síly a svou
moc i s náboženstvím - ale jako Vrchlický a jeho družina
konal dílo odněmčitele a pofrancouzšti tele duchovního
života národního. S Masarykem se shodoval v důraze,
kladeném na společenskou a mravní funkci básnictví, vynikl
však nad něj smyslem pro uměleckou formu, pochopením
osudové účasti osobnosti a zážitku poetova při tvoření a
zavrhováním pouhé výchovné tendenčnosti. Takto
prohloubil pojetí estetické požadavky mravními a zřeteli
společenskými a kult krásy vědomím odpovědnm;ti: pro tuto
mohutnou syntesu, ověřenou celým životem statečného vojáka a
hrdiny myšlenky si navždy zasloužil jména otce české kritiky.

Namnoze následovníkem a popularisátorem Šaldovým
jest kritický mluvčí pokrokového hnutí a pak české sociální
demokracie František V. Krejčí (* 1867 v České Třebové,
t 1941 v Pra:ze). F. V. Krejčí byl hlavním kritikem
»Rozhledů«, kde zprvu vykládal základní zásady českého hnutí
pokrokového. Pak rozebíral a posuzoval soudobou tvorbu
básnickou, jmenovitě t. zv. básníky dekadence. V řadě
monografií, psaných barvitým a vzletným slohem, studuje
vůdčí zjevy české literatury, určuje jejich vztah k
přítomnosti, přezkoumává na nich moderní metodu kritickou:
v Jul. Zeyerovi (1901) podána zajímavá analysa
romantického typu životního; Jan Neruda (1902) volně
parafrazuje výsledky starších studií; K. H. Mácha (1907, jiné
zpracování 1917) a Zrození básníka (1907) pokouší se
vYložit osobnost tvůrce »Máje« jako typ českého básníka
vůbec; Jaroslav Vrchlický (1913) chce výkladem
objektivním a srdečným odčiniti křivdu pokolení let 90. na básníku
podceňovaném; příležitostný Jan Hus (1915) chce smířiti
v obnoveném liberalismu moderní pokrokovost s
hodnotami reformačními. Jinou skupinu tvoří obecné essaye:
Umělecké dílo v literatuře a jeho výchovná moc (1903), Sen
nové kultury (1906), Světový názor náboženský a moderní
(1914), Včera a dnes (1936) a j., i dva nabádavé spisky
o poměru k světové vzdělanosti, České vzdělání (1924) a
Češství a evropanství (1931). Kritik, jenž působil dlouho

544