a intelektu nebo zpívající. o hrůze a kráse smrti i
mystického spojení s Bohem; tak i v knize elegií na paměť R.
Svobodové Strom bolesti (1920). Výbor veršů přinášejí až
Nova et vetera (1938).

Prózy Saldovy vykazují před prahem činnosti kritické
povídku dušezpytného impresionismu »Analysa« a
pozotavení ze smrtelné choroby novelistickouzpověď
uměleckou, přeloženou do hudební oblasti, »Sly světem«; ty
spisovatel do knihy nepojal. Práce z prvního desetiletí 20.
stol., sebrané v Zivotě ironickém a jiných povídkách (1912) ,
tíhnou k psychologickému experimentu o ironických a
tragických postavách přezrálé kultury. Jestliže v těchto
pracích převládají analytičnost a impresionismus, stojí pozdní
novelistika, shrnutá do svazku Dřevoryty staré i nové
(1935), ve znamení syntetické zkratky dějů i postav,
vyrůstajících z drsného a sytě srostitého realismu k dosahu
sYmbolicky typickému; vrcholem nejen této pozdní knihy,
ale prózy Saldovy vůbec jest filosofická legenda na pomezí
essaye a visionářské povídky, Pokušení Pascalovo (1928).
»Milostný román« Loutky i dělníci boží (1917, 4. vyd. z r.
1935 jest podstatně přepracováno) ztělesňuje Saldův
kritický požadavek, že romanopisec nemá okreslovati
skutečnost, nýbrž z její látky vytvářeti kladné typy, jež by byly
vývoji vzorem. Takovým typem je Frank Lamberk, který
se z loutky zmítané poživačnost~ a rozkošnictvím přerozuje
v pokorného dělníka božího, a Šimonka Vintířová, životem
zrazovaná a přece v život věřící. Teoretické úvahy udusily
však v ději roztříštěném a schematickém postavy v
podstatě abstraktní.

Sebeklamem velkého kritika byla jeho činnost
dramatická, zahájená až po 50. roce. Dramatická báseň
Zástupové (1921, provedena 1932) promítá tragicky do utopické
dálky rozpory mezi davem a vůdcem i mezi komunistickou
pozemskostí a královstvím božím. Mravokárnou 'hrou na
oslavu nemanželského mateřství a k potupě bezcitného
měšťáctví jest Dítě (1923). Tragikomická groteska Tažení
proti smrti (1926) jest rozverný doprovod Šaldových úvah
o nesmrtelnosti a věčnosti, které zanedlouho došly
mistrovského výrazu essayistického.

F. X. Šalda povznesl kritiku českou k stejné výši, jakou
zaujala česká lyrika zásluhou Sovovou, Březinovou a
Dykovou: pojal ji jako činnost tvůrčí a žádal, aby byla
»pathosem a inspirací« (tak zní jeho programní zpověď v
»Bo
543