umění, stavějícího se do služeb hlubokomyslné dumy
filosofické o posledních otázkách života a smrti, je přednáška
O t. zv. nesmrtelnosti díla básnického (1928); jeden z
posledních Šaldových projevů, jubilejní proslov v »Národním
divadle« Mácha snivec i buřič (1936), uchvacuje na
skrovničkém prostoru makroskopičností orlího pohledu.

Uváděje k nám nové metody kritické, byl F. X. Šalda
především tlumočníkem vůdčích duchů cizích: zprvu Sainte
Beuva, Taina, Hennequina a Morice, pak anglických
filosofů života a krásy Carlyla, Ruskina a Emersona, po jistou
dobu v míře vysoce intensiyní psychologa a estetika
Nietzcheho, později novoidealistických vykladačů psychologického
dění a umělecké tvorby B. Croceho a W. Diltheye; kromě
nich i tvůrčích umělců s Goethem a li~laubertem v čele,
klasiků francouzského románu Balzaca a Stendhala nebo
velkých francouzských malířů impresionistů, konečně i duchů
náboženských, Pascala, Kierkegaarda a Dostojevského.
Těmto duchům děkuje Šalda za mnoho podnětů,
metodických návodů i slohových formulací, promýšlí a domýšlí
jejich podněty, vtiskuje energicky pečeť svého rázovitého
slohu a výrazu tomu, co si osvojil jako intensivní
prožitek a co se stalo částí jeho myšlenkové skutečnosti. Své
vzory a podněty se snaží F. X. Šalda přiblížiti českému
vzdělanstvu a vyjmouti z nich pro náš život kulturní prvky
životodárné a dalšího vývoje schopné; smysl pedagogický,
jemu vrozený, zesiloval lety. Nepřipouští však nikde cesty
mechanického napodobení, jsa od počátku přesvědčen o
soCiální a životní funkci umění; plnost a původnost osobnosti
tvůrčí jest jeho stěžejním požadavkem v umění. Ježto jest
sám v podstatě duše básnická, neulpívá nikdy na neživé
ideologii, nýbrž klade vždycky zvláštní důraz na svěžest
smyslů a čistotu instinktů, na technickou zralost a
vytříbenost. Kritickou svou povýšenost osvědčil i tím, že
nehlásal samospasitelnost jediného směru uměleckého, nýbrž
ukazoval, že opravdový umělec literární není sluhou a
stoupencem školy, ale že prostředky jakékoliv metody
dovede typicky zobrazovati věčné drama lásky a smrti,
bolesti a myšlenky. Šaldova touha po hlubším umění, které
není hrou, nýbrž tvorbou dosahu společenského, vyhraňuje
se v požadavek moderní a typické klasičnosti, různé od
klasicismu jako zjevu historického, jejíž nadosobní klad
vyplyne snad z hromadné inspirace života a umění, a v
požadavek literatury uvědoměle národní.

35 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české.

541