i přetrvávajícího činnost člověka a civilisace.

Daleko méně šťastný jest Jan Vrba" když volí lesní
přírodu za líbivé pozadí lidských osudů jejích
spolupracovníků, příživníků i ničitelů, lesníků, hajných, pytláků:
Zelené šero (1922), Nejsilnější vášeň (1927) a Duše na
horách (1931).

Vlastní své mladistvé osudy zpracoval Jan Vrba
průhlednou formou beletristickou v Mládí (1927, o dětství) a
v Kvetoucím hloží (1935, o školských studentských letech);
vzpomínkového rázu jest kniha Oto Březina a jiní přátelé
v mé paměti (1932).

Povzbuzeni Vrbovým vzorem i úspěchem, soustředili se
na pleinairovou malbu z hvozdů, lesů a hájů, založenou na
pronikavých postřezích z čekané a šoulačky, dva
spisovatelé o něco starší, St. Reiniš a Jar. Marcha. Učitel Stanislav
Reiniš (* 1879) vyzrál po řadě přírodních ,povídek a románů
v malíře lesních zátiší, oživených zvěří lovnou i dravou,
o níž psal životopisné romány: Bělohlav) král Sumavy
(1932) je románem jelena, Poustevnice z Humenské (1935)
příběhem jezevce, Černý běs (1938) románem divokého
kance, Nepřítel (1941) příběhem skalní kuny a j. Jaroslav
Marcha (pseudonym moravského politika a novináře Dom.
Nejezchleba, * 1880), venkovan, přesazený do města,
nabývá nových sil, vrací-li se s puškou svátečního střelce do
přírody, a to nejen do brněnského okolí, ale i na Beskydy,
do Karpat, na Šumavu, o čemž svědčí myslivecké zápisníky
Halali haló (1928), O zvěři královské a verbeži ptačí
(1931), Zlatá v zelené (1935), Stromy a lidé (1935)' a
Bouda pod Těšanskou (1944). Přírodní obrázky spojil se
vzpomínkami na literární postavy brněnské v knize Z okna
pokojného domu (1940). V několika knihách básnických
zveršoval Marcha své dojmy z evropského jihu nebo
obhajoval přírodní ráz Beskyd proti městské civilisaci (Zpěvy
na Jugoslavii) 1936; Pastýř z Javorníků) 1937 aj.).

Snahy o kázeň povídkové fonny. Mladí epikové,
vystoupivší jako jinoši dvacetiletí těsně před první světovou válkou,
zastihli na samém prahu slovesného tvoření rozklad
analytického naturalismu. Stavěli se s velkou rozhodností ,proti
směrům starším, proti individualistické romantice, proti
impresionistickému naturalismu, proti novoromantické dekadenci,
ale i proti filosofickému positivismu. Byli pevně
přesvědčeni, že z této anarchie vede přísná kázeň formová.
Poučivše se návodem zahraničních teoretiků, zvláště
němec
532