ta na úkor mravních sil jednotlivcových. Mnozí z nich
jsou románovými dějepisci vítězného nástupu nových tříd,
nových mravů, nových životních forem do společnosti a
zároveň tendenčně uvědomělými mluvčími sociálního
přerodu. Na rozdíl od starších naturalistů jsou tito
vypravěči na dáni uměním odstíněnějším, vyšším stupněm
básnické vznětlivosti a prudší citlivostí; temný pesimismus
vyznačuje je s.koro vesměs, provázen je však spodním tónem
touhy po osvobození z beznadějného determinismu.
Umělecky nejzralejší jest A. M. Tilschová, daleko za jejím
uměním zůstávají studie T. Meineckové i maloměstské
letopisy L. Baudyšové. Ze specialistů erotických, k nimž
náleží K. Šarlih, Oto Schafer, M. B. Bohnel a Jar.
Pasovský, jedině E. Vachek se pokusil obsáhnouti širší oblast
společenskou. Osobitě se vyvíjelo umění Jar. Johna a v
novonaturalismu tkví i románové práce Voj. Martínka a J.
Vrby.

Pražská rodačka a příslušnice tamního vzdělaného
měšťanstva, Anna Maria Tilschová (* 1873), byla zprvu
impresionistkou - v Sedmnácti povídkách (1904) a v cyklu krajinných
i lidových dojmů z Hlinecka, prožitého současně se
Slavíčkem, Na horách (1905). V drobnomalbě staropražského
měšťanstva Fany (1915) nachází svou vlastní oblast:
společenský dušezpyt uvadajících rodin měšťanských v Praze.
Zde kotví její mohutná dvojdílná skladba románová Stará
rodina (1916) a Synové (1918), o nedostatku vůle k životu,
o tragické nedružnosti a o neschopnosti lásky v starém
obchodnickém rodě, se střídmým válečným pozadím.
Přesvědčivé a ukázněné podání je založeno na ostr~ schopnosti
pozorovatelské, s níž náladově zachycuje mluvu, věCí
obklopujících člověka kulturou zeslabeného; tím připomíná
namnoze severské impresionisty rázu Bangova. Vlastní
oblastí jejích románů zůstává i nadále Praha od let 90.;
v jejím zpodobování soutěží A. M. Tilschová s K. M.
Čapkem-Chodem, volíc však vyšší vrstvy měšťanské. Z
uměleckého okruhu jest vyváženo Vykoupení (1923), román
Tři kříže (1940) a Orlí hnízdo (1941) z osudů rodiny
Mánesů s pestrým pozadím společenským, kulturním i
politiekým. Námětem i prostředím se první mistrovské
staropražské rodinné kronice blíží Dědicové (1924) a Matky a dcery
(1935), kdežto Alma mater (1934) zabírá hlavně
universitní život lékařský. Prostředí lékařské, chirurgické, se
statkářským spojuje románová idyla Návrat (1945). Nejednou se

526