úplně vmýšlel do jeho forem názorových, mravních a
výrazových; tím vynikl nade všecky naturalisty.

Zprvu se věrně hlásil k skupině Simáčkova »Světozora«,
kde vedle posudků výtvarných vyšly i jeho první práce
beletristické. V Povídkách (1892) se prokázal
pozorovatelem ostrého postřehu a horoucího soucítění sociálního;
přes bizarnost romaneta o chorobných stavech porušeného
vědomí, Nejzápadnější Slovan (1893), se dostal k
pražskému románu spodních vrstev V třetím dvoře (1895),
zalidněnému množstvím přízemních figurek. Již v těchto
prvních pracích převládají sklon ke grotesce, barokní humor,
výstřední slovní vtip. Blíže se k padesátce, K. M. Čapek
náhle vyzrává: sestupuje až k tragice života, grotesku
domýšlí jako prvek osudotvorný, humor situační nahrazuje
tragikomikou povahovóu. Román v kriminalistickém rámci
Kašpar Lén, mstitel (1908) studuje vznik zločinu v duši
zednického hrdiny a zmocňuje se prudkým postřehem samé
podstaty životního prostředí rekova; psychologicky
e:lrperimentální metoda jest patrna, ale mravní zaujetí ji
vyvažuje. V knihách následujících po sbírce Patero novel
(1904), a to Nové patero (1910), Patero třetí (1912) a
In articulo mor tis (1915), zvolna dozrával velký román,
vydaný r. 1917 a 1918 jako Antonín Vondrejc. Příběhové
básníka. Je to nejmohutnější dosud obraz pražské umělecké
i novinářské bohémy, jemuž však vadí nevyrovnaná
komposice. Jest to tragedie postupného chátrání umělecké povahy,
přikované ke galéře žurnalismu, v poutech nemoci a
smyslnosti a tváří v tvář neodvratné smrti. Ale právě in
articul o mortis se povznáší rek dekadentního typu, s nímž osud
zahrál pitvornou hru ve vztahu k ženě, k dítěti a k Bohu,
k hodnotám mravním - Čapkův naturalistický
indiferentismus usiluje o své překonání. Vítězí však znovu ve skvěle
improvisované románové epopeji rozkladu pražské
patricijské rodiny průmyslnické Turbina (1916), kde nové
výrobní a hospodářské poměry ruší starý řád a mrav;
nakonec hyne každý vznět podnikatelský i umělecký,
vědecký i mravní v blátě všednosti a zdravá animálnost vítězí.
Nejsevřeněji z Čapkových románů působí jeho
tragikomedie poměru oteckého a synovského s válečným závěrem,
Jindrové (1921); autentičnost má tu líčení kruhů
vědeckých i nejnižšího pražského proletariátu a zvláště obrazy
válečné. Motiv oteckého citu rozvráceného v kořenech se pak
obměňuje v menším románku hudebního osudu, Humoreska

506