Šťastně nalézá při práci rázovité lidové typy a se sytou
malbou prostředí slučuje všední, ale poutavě osnované
příběhy· hlavně milostné; sem náleží: Z opuštěných míst
(1887), U řezaček (1888) a Duše továrny (1894). I některé
ze starších románů Šimáčkových vyrůstají z ovzduší
cukrovarského; tu líčí spisovatel duševní krise úředníků,
často s erotickými vztahy k dělnické vrstvě, tak v Bratřích
(1889), Otci (1891) a ve Dvojí lásce (1894). V dalších
knihách prózy se stává společenským kronikářem
rozvrácených měšťanských vrstev pražských, když byl již v jedné
z nejstarších svých rozlehlejších skladeb Stěstí (1891)
vylíčil se zdarem pražskou uměleckou bohému. Ony obrazy
z pražské buržoasie vycházely v jednotném rámci Ze
zápisků phil. stud. Filipa Kořínka s pseudonymem Martin
Havel v 1. 1893-1897 a zaujaly 5 sv. (I. »Lívanečky sl.
Rózi«, »U Žehurů«, »Miroslavz Lipan«. II. »Rodina
Jenebova«. III. »Chamradina«. IV. »Poslední svého jména«.
V. »Rodiny dvou sester«). V povídce Maxínkův strýc herec
(1910) zpodobil spisovatel s použitím rysů svéživotopisných
křížení světa měšťanského s uměleckou bohémou.
Osobnost Šimáčkova se plně rozvila v rozsáhlých třech
románech posledních: Světla minulosti (1900), Lačná srdce
(1904) a Chci žít! (1908). V nich se snaží spisovatel
sloučiti realistickou malbu společenskou s důkladnou analysou
duševní a postaviti vědecký výklad jevů sociálních a
přírodních do služeb psychologických. Jsou to vesměs díla
důsledného deterministy, který usiluje podati biologii
rozkladu společnosti měšťanské.

Podobnou vývojovou drahou jako Šimáček romanopisec
proběhl i Šimáček dramatik. Prvního vítězství dobyl
soustředěným scénickým obrazem ze života cukrovarského
Svět malých lidí (1890), jenž jest zdramatisováním
povídky »Manželé Strouhalovi«z knihy »Z opuštěných míst«.
Opouští však brzy tento svět, aby se v Jiném vzduchu
(1894) pokusil o řešení moderních morálních otázek na
pozadí porušené buržoasie. V tragedii mravního rozkladu
sociálního Ztracení (1902) se ztroskotává jeho úsilí o
statickou malbu duševní a o analytické roztříštění děje.

Jako u M. A. Šimáčka byly také u jiných realistů
průpravou k sociálnímu r9má:nu malé genrové črty; v popředí
stály ostře kreslené postavy uražených a ponížených lidí.
Někteří povídkáři nepostoupili nad toto průpravné
stadium, tak František Roháček (1860-1904), který zasáhl

498