kou celého děje, ne ústy jednoho hrdiny. A tehdy se také
porozumělo jeho slohu jako nové formě dramatického
umění. Poznalo se, že Ibsenovo drama, které znovu obnovuje
jednotu místa a času, přemisťuje všechen děj do nitra
postav, psychologicky prokreslených ve všech částech lidské
osobnosti. Jako malíř citových a myšlenkových stavů a
nálad, jako znalec podvědomých sil, zasahujících do
vnitřního života člověkova, jako objevitel démonů na dně duše
neměl Ibsen sobě rovna a v celistvosti svého zjevu byl
nenapodobItelný. Nejvíce působily tyto jeho hry: »Nora«,
»Hedda Gablerová«, »Paní z námoří«. »Podpory
společnosti«, »Strašidla«, »Divoká kachna«, »Stavitel Solness«.

Ze žáků Ibsenových došel většího ohlasu v Čechách
německý naturalista Gerhart Hauptmann, ač zprvu před ním
dávána přednost společenským hrám Sudermannovým.
Jevištní úspěch měly obě jeho dramatické báchorky s
novoromantickými názvuky »Hanička« a »Potopený zvon«, jeho
chmurné obrazy lidového života krkonošského, zvláště
»Forman Henčl« a »Tkalci«, a jeho satirická veselohra
o »Bobřím kožichu«. Z ruských realistů z doby
potolstojovské došli u nás P. Čechova M. Gorkij velké obliby; větší
však vliv než umělecké i psychologické ústrojenství jejich
kusů měla autentická inscenace jejich krajanů za vedení
StanislaV'ského. Do vývoje českého dramatického umění
zasáhli Švéd August Strindberg a Němec Frank Wedekind
- a to těsně před válkou - dušezpytným svÝm obsahem,
nepokrytou malbou dravé pohlavnosti a krutÝm
pohrdáním ženou i pokrokem.

Mezi mistry, kteří odváděli drama s cest naturalismu,
zaujímal význačné místo francouzský Belgičan Maurice
Maeterlinck. Jako lyrik zasáhl výrazně do časného vývoje
Březinova. Jako dramatik si získal oddané tlumočníky,zvláště
v přítelkyni Jul. Zeyera a Jar. Vrchlického, v Marii Kalašové
(1852-1937). Ta uvedla k nám Maeterlincka téměř celého,
se zvláštním zřetelem k jeho filosofickým essaYŮm. V
časném období, pro náš dramatický vývoj nejdůležitějším,
užívala Maeterlinckova mystika prostředků symbolických a
v baladickém slohu působivých nápovědí dospěla slohového
primitivismu, který spolu s novoromantickÝmi náměty
báchorkovými docházel odezvy také u nás. Stále živým
zůstával ovšem Shakespeare, Kvapilem znovu a znovu uváděný.
Kult Shakespearův vyvrcholil při velkých oslavách 300.
výročí Shakespearovy smrti r. 1916.

487