(1916 a 1924) a doplnil jen veršovanou burleskou
havlíčkovsko-heinovského humoru Laryngiada (1929) i
přátelskými žalozpěvy oV. Dykovi Harrachovské elegie (1936).
Doplňkem jeho veršů je drobná próza, z níž Sentimentalita
mládí (1902) je dokladem psychologie jeho generace.
výZllrum Jelínkův tkví však v mistrovských překladech z
francouzštiny: Ze současné poesie francouzské (1925)
podávají vývoj od symbolismu k dadaismu, Zpěvy sladké
Francie (1925 a 1930) přebásňují ukázky básnictví starého,
středověkého, renesančního i prostonárodního. Jeho
překlady z češtiny do francouzštiny vrcholí rozsáhlou
Anthologie de la poésie tcheque (1930, od Rukopisů po V.
Závadu). Psal také pronikavé kritiky divadelní, které shrnul
do sbírky studií S prvního balkonu (1924 ve 3 sv.). Se
zdarem pracoval i v literárním dějepise; vlohy proň osvědčil
knihou studií o sensitivnosti a sentimentalitě francouzské
romantiky Melancholikové (1908). Z přednášek na
pařížské universitě vzniklo velké dílo Histoire de la littérature
tcheque (1930-1935 ve 3 dílech) ne sice vždy původní, ale
logicky rozvržené, s podobiznami jemně propracovanými a
přirozeně zařazenými.

Katolická moderna a básníci s ní spříznění. Do 80. let
spokojovali se katoličtí básníci skromným veršováním
didakticko-mravoučným. Lumírovské období, ač bylo v
podstatě svého liberalistického názoru protikatolické, ukázalo
svým rozhledem po středověku na životní hodnoty gotické,
na bohatství sv,ěteckého živlu a jeho básnického
zpracování: Vrchlický svými modlitbami, zvl. mariánskými, Zeyer
mystickými legendami, Čech slohovými motivy baroka,
Sládek lyrikou naplněnou prostým, ale hlubokým cítěním
náboženským, vyvěrajícím z lidového katolictví domova.
Tak připravovali tito spisovatelé cestu katolickým
básníkům, u nichž již poesie nevyvěrá ze snah didaktických a
utilitářských, nýbrž z potřeby srdce roztouženého po Bohu
a tajemství.

Objevily se ovšem generační rozpory synů proti otcům,
kteří se bránili uměleckým pokrokům literatury domácí
i cizí. Zvláště na Moravě, kde měli katolíci několik
časopisů beletristických i vědeckých, mezi nimi nadprůměrnou
»Hlídku literární« (od r. 1884, od r. 1896 sluje pouze
»Hlídka«), byl katolicismus cítěn jako samostatný směr
filosofický a jako zdroj bohatých podnětů literárních.
Takto cítící mladí kněží, v čele se Sigismundem Bouškou,
0
481