Březina nebyl nikterak estétským vyznavačem umění pro
umění, naopak se v názoru o společenském poslání a zapětí
poesie setkával s F. X. Šaldou: vyznávaje transcendentální
účelnost umění, pojímal básnictví tendenčně jako službu
životu v Bohu a věčnosti.

Na jeho veršovou, obrazovou a rýmovou techniku
působila z počátku česká obdoba formalistního a dekorativního
parnasismu, jak ji přinesla Vrchlického škola s Jar.
Kvapilem v čele. Ta ho přivedla především k Baudelairovi, od
něhož se ve své lyrice vydatně učil, nezanedbávaje ani
lyriků anglických; v časné době měl naň také Maeterlinck
jako lyrik patrný vliv. Po »Tajemných dálkách« se
propracoval k formě osobité, k hymnické a visionářské poesii; ta
se stýká jednak s lyrikou Američana Walta Whitmana a
Belgičana Emila Verhaerena, jednak s oněmi Sovovými
skladbami volných rytmů, v nichž Sova hlásá »údolÍ
nového království«: oba básníci působili tu na sebe
vzájemně. Také mimo dobu mladistvého obratu podléhal Březina
myšlenkovým i slohovým zásahům F. X. Šaldy, který se
sám od něho nemálo učil pro svou essayistickou prózu.
Právem bývá Březina označován jako symbolista; z
počátku měl jeho symbolismus ráz čistě abstraktní a
ideologický, ale postupně se propracovával ke konkretnosti,
takže názorová stránka udržuje rovnováhu se stavbou
myšlenkovou. V neveliké řadě českých básníků filosofických,
zahájené Máchou a v době Březinova mládí představované
Vrchlickým, zaujímá Oto Březina místo nejpřednější, a to
jak odvahou idealistické myšlenky, tak jejím obrazovým
a hudebním ztělesněním.

Sova i Březina vyjádřili ve svých dílech nejvyšší
myšlenkové zájmy, snahy a naděje své doby; tím předstihli
řadu svých vrstevníků, kteří dali lyrický výraz pouze
dojmovému, smyslovému a citovému životu generace z
konce století. Byli to umělci přejemnělé sensibility, vzněcující
se po výtce dojmy z odumírajících kultur; churavá,
beznadějná a často zrůdná erotika zaměstnávala jejich
smysly; na život se dívali zpravidla hranolem umění a
literatury, tedy odvozeně. Libovali si v umělých útvarech
lyrických, úzkostlivě dbali přesnosti uzavřených slok a
pěstěných rýmů. V lecčem se stýkali s epigony Jar.
Vrchlického; jako oni byli také věrnými žáky Baudelairovými, ale
postoupili k pozdním následovníkům Baudelairovy lyriky
a podle nich dostali také označení; jako ve Francii byli

467