četná dramata Ibsenova. Ve vzpomínkovém díle »0 lidech
a dějích jeho života«, O čem vím (1932), slévají se všecky
proudy Kvapilova bohatého života literárního, divadelního
a politického.

K skupině této patří též několik lyriků rázu epigonského,
z nichž dva ,projevili ráz osobitější: Alfons Bresl{a (* 1873),
horlivý jako překladatel a vkusný jako elegický prozaik
karáskovského směru, a Bohuslav Knoesl (* 1873), básník
kdysi smyslné touhy i rozmarné hry a teskný ctitel
bezvadné krásy.

Obnova českého básnictví lyrického přišla však se
strany jiné. Nestačilo pouhé zjemnění výrazových prostředků,
aby byl jimi vyjádřen starý, byť rafinovaný obsah životní.
vývojový problém ležel jinde. Uprostřed doby prosycené
kritikou společenského a mravního života počali si básníci
uvědomovati, že se k skutečnosti nestaví nově pouze jejich
inteligence, ale i jejich smysly, organisované jemněji a
složitěji, než tomu bylo u' staršího pokolení; postřehli také
záhy, že si tato nová jejich sensibilita vyžaduje složitějších
prostředků výrazových; i jali se pracovati o tomto úkolu
slohovém, značícím důsledné opuštění starší poetiky. Bylo
namnoze nutno rozbíti mechanickou pravidelnost a
uhlazenost verše; odtud vychází úsilí o volný verš, který se
z uvolněného útvaru daktylotrochejského mění v členitý
organismus, hovějící svou šíří rozvité básnické· myšlence
i složité obrazové architektuře. S ním však se zároveň jeví
úsilí o zmelodisování lyriky a o úplné potlačení všeho
rétoricky ztrnulého v ní.

Na počátku 90. let, ještě za rozkvětu realismu ve verši
i v próze, se cítil básník tohoto nového typu impresionistou;
označení i nazírací svou metodu přijímal z malířství,
hlavně z krajinářství. Chtěl podávati rychlý sled dojmů
zevního světa jako obraz svého nitra, často podléhajícího
změnám až překotným; při tom se zachvíval intensitou dojmu,
prociťoval každý polotón, odstín a přísvit v přírodě i ve
vlastním niterném životě. Ale tento impresionismus byl
vzácný, ba skoro ojedinělý. Básník vedle sensací
smyslových prožíval zpravidla také sensace myšlenkové, a to
nejen čistě individuálně, nýbrž i sociálně jako člen porobené
třídy, utištěného národa, přechodního pokolení. Nejednou
však se společenskou kritikou vnikala do lyriky opět
rétoričnost, původně prudce odsuzovaná. Spojení čistého
impresionismu dojmového i citového s lyrikou meditativní
re
457