tismus, oprávněné připuštění všech vrstev lidových k
veřejným úkolům a právům. Umělecká stránka života a
estetické zřetele ustupovaly v něm při posuzování slovesných
děl dobovým potřebám; prílprava i metoda kritiků byla
většinou naukově odborná neb filosofická.

Sotva pět let po vystoupení této kritiky společensky
mravní položil F. X. Šalda trvalé základy ke kritice
literárně umělecké a řada souvěkých neb mladších kritiků ho
následovala. Vyzbrojeni rozhledem po cizím písemnictví, a to
jak krásném tak filosofickém, podnikají tito kritičtí
spisovatelé přísnou revisi slovesných osobností, děl i hodnot
z ruchovského a lumírovského období, nešetřili však ani
svých vrstevníků ani mladšího přicházejícího pokolení.
Odsuzovali myšlenkový eklekticismus, plané napodobení,
formalistickou hravost, mechanické obměny literárních
konvencí. Proti soběstačnému umělectví lumírovskému
zdůrazňovala tato kritická škola společenský úkon a závazek
písemnictví; kladla požadavek shody mezi obsahem i
tvarem; tvorbu básnickou činila závislou na skutečném
prožitku, za nímž má státi silná osobnost, spojující smyslovou
vnímavost s myšlenkovým rozhledem životním a s mravní
opravdovostí.

Byly to vysoké požadavky, kterým vyhovovalo jen málo
z domácí literatury starší i současné.

Směr, který ovládl v tomto období, byl realismus; v něm
se nejprve setkali příslušníci staršího pokolení se syny
mladé generace, určené, aby provedla zásadní převrat v
literatuře. I mnozí z těch, kdož se stali nejvýraznějšími
představiteli idealistického básnictví syntetického, prošli
školou psychologického a sociálního realismu analytického.
J. S. Machar v něm utkvěl trvale, ale i Ant. Sova počal
svou dráhu »realistickými« slokami a novelistikou,
podnikající v naturalistickém rámci analysu jednotlivce a
společnosti. V ní kotví nejen Karáskovy slovesné počátky, ale
také literární průprava mladistvého Oto Březiny. Popisný
realismus, byť namnoze impresionistického zjemnění, byl
východiskem povídkové prózy i pro Růž. Svobodovou i pro
družinu »Moderní revue«.

Literární realismus nebyl na počátku let 90. nikterak
pociťován jako směr výbojně novotářský, neboť po cestách
svého organického vývoje dospěli. prozaikové, studující
empiricky lidovou skutečnost, i vypravěči, oživující s
naukovou výzbrojí minulost: Al. Jirásek a Zikm. Winter i K.

433