obého pohlaví, vychovaná národním duchem, ale namnoze
znalá ciziny a světového pokroku, stavěla se i nadále v čelo
měšťanstva, i když v mladých letech apoštol oval a pod
praporem realismu neb pokrokářství mezi dělnictvem.

Bylo však obecně patrno, že se zvolna vyžívá a přežívá
liberalismus, mravně myšlenkový to výraz buržoasie XIX.
stol. Přispěl k tomu postup nauk socialistických i soumrak
přírodovědeckého materialismu a filosofického
positivismu, jež poskytovaly dotud myšlenkové základy liberálnímu
měšťanstvu. Konec století bývá označován jako doba
úpadku - dekadence; v srdcích nejcitlivějších vzcházela
pesimistická setba Leopardiho, Lermontovova,
Schopenhauerova, Flaubertova. Novoidealismus, mystika, ano i
novokřesťanství se znovu - silou kontrastu! - přihlásily o svá
práva, zdůrazňujíce význam tajemství, intuice, milosti, ale
také citového a mravního bohatství jako náhradu za
neuspokojující rozumové, přírodovědecky pojímané poznání
světa. Evropskou událostí dosahu světového se stal takový
obrat ke křesťanským hodnotám duchovým a mravním
u Lva N. Tolstého, který z realistického romanopisce
vyrostl na rousseauovsky bezohledného kritika společnosti
a kultury a posléze na nábožensky etického myslitele.
Nechybělo mu žáků ani v Čechách a jeho vliv, zároveň s
působením Dostojevského, byl nejúčinnějším ovocem studia
a kultu ruského písemnictví na naší půdě, oč se zasloužil
zvláště T. G. Masaryk.

oS Tolstým, hlásajícím potlačení vlastního já ve
prospěch společenských zájmů nadosobních, a s mysliteli
blízkými socialismu byli však u nás zároveň čteni, studováni,
následováni také význační mluvčí individualističtí.
Realismus a pokrokářství se zasloužily o to, že byli na českou
půdu uváděni velcí spisovatelé ruští, angličtí, američtí a
severští, kdežto družina »Moderní revue« propagovala
hlavně francoUzské zastánce kultu Já. Český individualismus,
čelící jednak mohutnějícímu proudu socialistickému,
jednak společenským zřetelům a ohledům domácího realismu,
vzdělával se na mravně dějinném hrdinství Angličana
Carlyla, na Ibsenově etické odpovědnosti ve službách vývoje
k vyššímu lidství, na intelektuálním egotismu Francouze
Barresa; ale hlavním jeho učitelem byl nejparadoxnější
individualista mezi filosofy, žák a pak protichůdce
Schopenhauerův Fr. Nietzsche, pravý to protipól Tolstého;
působil jako hlasatel radosti ze života, vůle k moci,
proti
427