(1908), Pošumavské rapsodie (1908) a j. Časovou látkou
poutá román ze života vídeňských Čechů Za štěstím
(1895), pokusem o selskou kroniku rodinnou jsou rozlehlé
Mlhy na Blatech (1909), konvenčním obrazem nezdravých
poměrů na středních školách pražských Supplent (1913 ve
4 sv.). V pozdních pracích opustil již půdu šumavskou a
tím pozbyl úrodnější inspirace.

Ještě mnohem silněji než u Jos. Holečka a K. V. Raise
se projevují" duchové svazky s generací ruchovskou u
Terézy N ovákové, která se sama vždy důrazně přihlašovala
ke K. Světlé a Sv. Čechovi jako k svým učitelům;
romantickou citovost a vášnivost vzdorné individualistky nikdy
nezapřela, ač v dílech lidopisného realismu proti ní
bojovala krajní objektivitou, opírající se o průkaznost a
názornost co nejhutnější.

Teréza Nováková (1853-1912), dívčím jménem
Lanhausová, narodila se z poloněmecké rodiny v Praze 31.
července 1853, ale záhy podlehla vlivu vlasteneckého a
svobodomyslného ruchu let 60. a 70. a stala se uvědomělou Češkou,
na niž od začátku mocně působila K. Světlá. Provdavši se
za profesora dra Josefa Nováka, odešla s ním do
Litomyšle, kde pobyla 19 let. Do literatury vstoupila r. 1882
a nejprve vydala několik svazků konvenční novelistiky,
v nichž jednak líčí bolestné osudy žen, hledajících
uprostřed nechápavé společnosti mravní sebeurčení, jednak
s mírnou ironií kreslí drobné zvrácenosti malého města.
K těmto sbírkám novel, na př. Z naší národní společnosti
(1887), Z měst a ze samot (1890), Dva obrazy
staropražské (1920), druží se i tendenční zpracování osudů Zdenky
Havlíčkové, Maloměstský román (1890). V lidově psané
jubilejní monografii literár. dějepisné Karolina Světlá) její
život a její spisy (1890) se přihlásila k literárnímu svému
vzoru K. Světlé. Z pobytu v Litomyšli vzešly podrobné a
odborné studie národopisné: Kroj lidový a národní
vyšívání na Litomyšlsku (1891) a Východočeské lomenice
(1903), pak krajinopisné knihy, líčící scenerie dalších prací
autorčiných. Také populární, ženskému čtenářstvu určené
obrazy z českých dějin, Slavín žen českých (1894),
naznačují další dráhu T. Novákové: národní dějiny české
poutají ji hlavně po stránce náboženské; největší patos náleží
teskné době emigrantské a protireformační. Tyto práce
mají význam průpravný; doba zralosti literární nadchází
až počátkem XX. století. Zatím T. Nováková znovu rozší·

412