Podkrkonošský lid na Jičínsku a Novopacku nejzevrubněji
a nejpravdivěji zpodobil Karel Václav Rais (* 4. ledna 1859,
t 8. července 1926 na Král. Vinohradech), rodilý z
Bělohradu u Nové Paky. Vesnické jeho povídky berou svou
látku buď z rodného kraje autorova nebo z podhorského
Hlinecka, kde působil v 80. letech jako učitel; od r. 1894
byl pak ředitelem měšťanských škol na Král. Vinohradech.
Přesídlení do Prahy rozšířilo jeho obzor a dalo mu
potřebný odstup od látek i postav venkova. Do literatury vstoupil
Rais jako epigon vlasteneckého básnictví a jako žák Sv.
Čecha: historická vzpomínka, láska k rodné půdě a prostá
drobnokresba venkovských postaviček tvoří náměty jeho
veršovaných knih: První květy (1881), Doma (1883), Pod
Zvičinou (1906) a j., určených mládeži a doplněných řadou
veršíků a říkanek pro nejmenší. Z ostatní své lyriky
uspořádal výbor Z domova (1912). K veršovaným těm pracím
druží se hojné povídkové knihy pro mládež; v nich
napodobuje národní slovanské pohádky a pověsti nebo
elegickými příběhy z národní minulosti vychovává k uvědomění
národnímu, tak v knihách: Povídky ze starých hradů
(1888), Z naší kroniky (1892) a j.

Vlastní literární význam Raisův spočívá v realistických
obrazech z venkovského života na českém podhoří; kromě
selského lidu vystupují tu hojnou měrou i učitelé a kněží
venkovští, sloužící národním a buditelským snahám.
Většina výpravných prací Raisových má ráz chmurný. Volí s
oblibou trpné a pokořené povahy, hmotně i duševně ujařmené
existence, churavé a odkopnuté výměnkáře, starce
opuštěné od dětí, nuzné podruhy, vysílené ženy, dívky zkažené
velkým městem a vracející se beznadějně do domova,
churavé muže, jdoucí na ves umřít, nepatrné zavržence osudu,
marně toužící po lásce a něze, tiché duše, vydrážděné
nespravedlivostí a nezřízeností okolí až k zločinu. Tak v
knihách: Výminkáři (1891), Horské kořeny (1892),
Potměchuť (1892), Rodiče a děti (1893), Kalibův zločin (1895),
Lopota (1895), Na lepším (1901), Stehle (1905) a j. Umí
však vystihnouti každodenní krásnou zákonnost práce
na poli a instinktivní jednotu sedláka a půdy. Obměňuje
vztah starých rodičů k dětem, výměnkářů k hospodářům,
podruhů k sedlákům. Jsa nadšeným vyznavačem
posvátnosti venkova, předvádí rozvratný vliv městské
vzdělanosti a nemravnosti na české horaly: Půlpáni (1898) , Mezi
lidmi (1898), Paničkou (1900); v idylickém Pantátu
Be
405