Do téže skupiny genrového realismu s národopisnou
výplní jako »Naši furianti« Stroupežnického a jako
Šubertovy tragedie selské minulosti náleží také obě barvité hry
ze Slovácka od G. Preissové »Gazdina roba« (1889) a »Její
pastorkyňa« (1890), i dvě jadrné selské povahokresby z
Litomyšlska v rouše scénickém od Al. Jiráska, »Vojnarka«
(1890) a »Otec« (1894) ; dramatickým vzruchem nad ně
vyniká »Maryša« (1894) bratř'í Mrštíků. (Viz o nich při
rozboru novelistických prací jejich autorů.)

Genrové drobnokresby realistické rádi užívali při svých
veselohrách z venkovského města divadelní autoři, kteří si
kromě zásoby vtipných nápadů, komických situací,
nevinných satirických šlehů přinášeli i důkladnou znalost
groteskních figurek českého venkova. Josef Štolba (* 1846
v Hradci Král." i" 1930 na Kr. Vinohradech), populární
notář vinohradský, prokázal nejživější hodnoty slovesné jako
mistr barvité causerie cestopisné (viz níže). Vstoupiv jako
23letý jinoch do dramatické literatury, napsal již pro
Prozatímní divadlo řadu veseloher a frašek, z nichž se Krejčí
a švec (1870) a Zapovězené ovoce (1872) obecenstvu
nejvíce líbily; ostře výrazná kresba bystř'e odpozorovaných
postaviček se v nich pojila se situační komikou v působivý
celek. Národní a Vinohradské divadlo provedlo pak jeho
veselohry význačné jarým humorem a světle
optimistickým pohledem do života; z nich vrcholy genrové
drobnokresby jevištní u nás značí Vodní družstvo (1886), Allright
(1887), Maloměstští diplomati (1888) a Na letním bytě
(1899). Drastická, silně nanesená dramata bez uměleckého
posvěcení Závěť (1889), Peníze (1895) a Za šlechtickým
erbem (1909) těží z právnický~h zkušeností
spisovatelových; nejstarší a nejvážnější ze Stolbových dramat,
dělnickou hru Matčino dílo (1872) potlačila censura.

N ovelistika a román v době zápasu národních tendencí
s kosmopolitismem.

Novela a román za doby Hálkovy a Nerudovy byly
ovládány dvěma silami: realistickou snahou po vystižení a
zpodobení života a tendencí liberálně reformní. Ale ze
sporu obou snah vznikával často zmatek v celistvém pojetí
díla románového a novelistického. Kolísalo se mezi
konvenčním idealismem, který užíval děje k důkazu
všeobecných tesí, mezi romantikou, vršící zevní napínavost a
po
386