síly dějinné. Sem náleží dramatická díla Ju!. Zeyera i Jar.
Vrchlického. Romantismus Zeyerův, osobitý ve scénických
pohádkách a legendách, zastihl na scéně ještě příchod
báchorkového směru novoromantického. Kořeny sahají sem
i historické kusy a dramatické báchorky A. Jiráska, jenž
též na divadelních prknech vynikl jadrnou předmětností a
důkladnou ověřeností drobného detailu, prostou ryzostí
mluvy, populární tendencí výchovně vlasteneckou a
stvořil po J. K. Tylovi znovu typ lidové české hry historické
i scénické pohádky, jehož odraz se shledává ještě ve
výtvorech mladé generace.

Se slavnostními dny znovuotevření Národního divadla jsou
nerozlučně spiati autor první novinky činoherní B. Adámek
a dlouholetý ředitel F. A. Šubert. Bohumil Adámek
(18491915) vydal dvě tragedie, truchlohru žárlivosti Saloméria
(1885) z českého období renesančního, jíž zahájena
činoherní představení obnoveného Národního divadla, a drama
šlechtické cti Heralt (1888) 'z doby Rudolfovy; v obou se
ztrácejí obratně zosnované tragické konflikty pod přítěží
krásných slov, dekorativních ]>artií, slavnostně vyšňořené
deklamace. František Adolf Subert («< 1849 v Dobrušce,
t 1915 na Smíchově) byl předním organisačním duchem
českého divadelnictví. Mnoholetou praksí jako ředitel
Národního divadla poznal veškeré podmínky zevní účinnosti,
obecného úspěchu, ba přímo sensačnosti dramatických her.
Těže z těchto znalostí, dovedl dobýti velkých vítězství
divadelních kusy, strhujícími buď hlučnými davovými
výjevy neb napínavou časovostí. Liboval si zprvu v
historických neb polohistorických hrách: Petr Vok Rožmberk
(1881), Probuzencí (1882), lJJ,n Výrcwt.l (1886); v těchto
dvou - hlavně ve virtuosně zosnovaném dramatě uražené
cti v rámci selského povstání v rodném kraji, »Janu
Výravovi« - uváděl rušně na scénu také živel lidový, hromadě
živé a barvité jednotlivosti realistické, přidržuje se vša:k
osnovy romantické; tendence demokratická a
svobodomyslná nikde nechybí. Další kusy Šubertovy jsou divadelním
zpracováním sensačních událostí veřejných a prozrazují
někdejšího novináře; jsou to pokus o společenské drama
pražské Praktikus (1889), scénovaná historie z volebního
zápasu r. 1872 Velkostatkář (1891), sentimentální hra
ze zápasu českého hornictva o chléb a národnost Drama
čtyř chudých stěn (1893) a občanská smutnohra
finančního rozvratu Žně (1904). Charakterní kresba soudobých
po
384