výborných literárních parodií Utíkej, Káčo! (1894), ale
i v pozdějších sbírkách Kyselé hrozny (1895), Popěvky
tulácké (1900) a Pierrotova loutna (1904) občas propuká
humor velmi jasný. Později upozornil K. Mašek na sebe
i jako jemně stylisující povídkář meditativních záměrů
sbírkou legend a jinotajů Mír (1916), zádumčivým
turistickým románem lásky Břehy věčného jara (1917) a
črtami Pestrý záhon lásky, hněvu a smíchu (1917); na svou
mladistvou spolupráci s českými impresionistickými
výtvarníky vzpomněl rozkošnou knihou Tři léta s »Mánesem«
(1922).

Lit e r a tur a pře k 1 a d o v á. Básnický
kosmopolitismus český žijící ze stálé výměny a asimilace cizích
literárních myšlenek, látek i forem pokračoval vydatně v
činnosti překladatelské, kterou generace Nerudova toužila
uvésti v soustavu. Nespokojil se však převáděním
slovesných děl, která přímo a obrodně mohla působiti na
rozyojčeské literatury, ani umělých výtvorů básnických, na
nichž se tříbila formální obratnost domácí poesie, ba
neomezil se na vskutku živé plody literatury světové. V
universalismu někdy až upří1išeném chtěl našemu písemnictví
vtěliti veškerou poesii světovou; nespokojoval se s uváděním
autorů nových, nýbrž někteří básníci, na př. Puškin,
Lermontov, Mickiewicz, Krasiňski, Goethe, Schiller, Byron,
byli překládáni znovu. Činnosti překladatelské chyběla
pevná organisace a přehlednost, kritika pak si všímala
málo překladů, ať po stránce výběru, ať s hlediska věrnosti a
správnosti.

Význačným středem překladatelské produkce je Sborník
světové poesie (od r. 1891), vydávaný za redakce Jar.
Vrchlického, později Ant. Klášterského a J. Boreckého IV.
tř. »České akademie«. Vedle něho přinášely drobnější
překlady i Výbor cizojazyčných děl básnických (1884-1888)
a Světová knihovna (od r. 1897 vedle novelistiky a děl
poučných).

Ráz umění překladatelskému vtiskli v této době jeho
hlavní mistři Jaroslav Vrchlický, Josef V. Sládek, částečně
i Eliška Krásnohorská. Charakteristické znaky překladů
této generace, které je odlišují od buditelského
překladatelství Jungmannova, jsou: rozmach, šíře, skvělost formy,
řečnický patos, lyrismus a hlavně dohánění Evropy.
Snaha po přesném dodržování rozměrů originálu vedla někdy
k deformaci jazyka a k zálibě v ustrnulých obratech
slov
380