slohem velkou »legendu věků«, mínil Vrchlický v těchto
baladách, romancích, legendách a mytech obsáhnouti celé
dějiny lidského vývoje od prvopočátků po dnešní dobu a
naplniti je svou evoluční filosofií dějin, hlásající vítězství
ducha nad hmotou a obětovné lásky nad utrpením a
zoufalstvím. Dílo samo uspořádáno jest v řadě cyklů
dělených zpravidla podle látky, jimž předchází často prolog;
na rozdíl od V. Huga, jenž dával v »Legendě věků« čistě
romanticky přednost látkám středověkým, převládají
u Vrchlického náměty předhistorické, mytologické a
antické, dojista ohlasem největšího francouzského epika
moderního, Ch. Leconte de Lisle. Sem náleží těsněji nebo
volněji díla: po Epických básních (1876), drobné baladické
epice cizokrajných námětů v starším slohu německém,
první uvědomělý pokus o kosmickou i dějinnou »legendu
věků«, Duch a svět (1878) ; dvě řady Mythů (1879 a 1880),
z nich první obsahuje výlučně látky české, mezi nimi
Legendu o sv. Prokopu, která později (1884) byla rozhojněna
a samostatně vydána; Nové epické básně (1881); Staré
zvěsti (1883); Perspektivy (1884); Selské balady (1885)
s látkou z české selské poroby a vzpoury; Zlomky epopeje
(1886) ; Fresky a gobeliny (1891); Nové zlomky epopeje
(1895) ; Bozi a lidé (1899); Votivní desky (1902);
Episody (1904) a Třetí kniha básní epických (1907). V
některýchz těchto knih převládá reflexe nad epikou. Čtyři
»zlomky epopeje« se rozrostly v samostatné knihy:
starokřesťanská legenda Hilarion (1882) s námětem ze života
Otců egyptských na rozhraní antiky a křesťanského světa;
polská faustiáda smyslnosti a poznání Twardowski (1885) ;
grandiosní epopej ze zoufalého odboje židovského proti
Rímu, ale i se spodním tónem národně českým, Bar
Kochba (1897), nejrozsáhlejší to dílo Vrchlického; a posléze ve
freskových rysech načrtaná Píseň o Vinetě (1906)z bojů
dánskoslovanských.

Lyrika Jaroslava Vrchlického má dvě různé tváře, jsouc
dílem ryze citová, dílem reflexivní. Citová lyrika
Vrchlického temení z velmi mocné erotiky, plné smyslného žáru,
a ze složitého dojmového a náladového života,
rozechvívaného pozorováním přírody ve veškerých jejích odstínech
barevných i světelných; přírodu nepodává jen v
impresionistických obrázcích krajinářských, nýbrž i jako scénickou
dekoraci drobných genrových výjevů, někdy
mytologických. Vedle citu osobního se ozývá již od počátku cítění

24 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české.

365