ním náboženským á vzlelem erotickým. 1 v pozdních
letech se Zeyer pokoušelo ohlasy epiky starodávné, tak v
baladické Písni o hoři dobrého juna Romana Vasiliče (1899),
kterou knižní vydání posmrtné spojilo s Ossianovým
návratem (1885); v této keltské látce dožívá naposled na
čes-k-é půdě hnutí Macphersonem podnícené a Zeyer dovedl
podivuhodně zkombinovati prvek světecký i hrdinský a
prohřáti exotickou látku tragickým hořem českým. Rovněž
z keltské tradice vyvážena jest Kronika o sv. Brandanu
(1886) s poesií širého moře a se září dokonalého světectví.
Zcela jinou řadu skládají čtyři svazky veršovaných novel,
»letopisů lásky« (1889-1892), volné to ozvuky básnických
látek známých z literatury světové, hlavně románského a
východního původu; v nich vyložil Zeyer mystickou
filosofii lásky, povznášející se od temného sensualismu k čiré
duchovosti. Sem pojal Zeyer: bagdadský motiv Aziz a
Aziza; tklivou pověst o lásce litevského šlechtice Olgerda
Gejstora k české královně Anně; rytířskou obnovu
starofrancouzské skladby o Aucassinovi a Nicolettě Zvěst lásky
z Procence; proslulý Boccacciův příběh lásky Ghismonda;
historicky t>odložený španělský román milostný a
lžismerdisovský Gabriel de Espinosa; tragedii vášně ze Seiny Pia
de Tolomei a indickou pověst Záletnice, prodšenou názorem
budhistickým. Posledním »letopisem lásky« byly případně
nazvány Troje paměti Víta Choráze (1899), kde básník
s mocnou lyrickou silou vyzpíval svou zpověď a znovu
naznačil, že vlastní tragický zákon jeho osudu byl odvrat od
pozemské lásky, přinášející zklamání, k lásce metafysické,
která, nesouc se k Bohu, objímá spolu v soucitném
milosrdenství celé lidstvo; zde gotický ideál života, naznačený
ve »Sv. Brandanu«, promítnut jest do moderní doby v samu
blízkost našich dnů, zápasů a úzkostí. Stranou obou
hlavních typů Zeyerovy epiky stojí veršovaná povídka Griselda
(1883), podložená alegorickým obrazem národního
pokoření pobělohorského.

Dramatik Zeyer vstoupil na divadelní prkna po prvé r.
1882 rozmarným a vtipným napodobením vlašské
commedia del arte, Stará historie (kn. 1883), ale došel tu přijetí
celkem chladného; ani později nezdomácněl na Nár. divadle
svými hrami, mezi nimiž »Doňa Sanča« a »Neklan« stojí
nejvýše.! ve svých hrách podával namnoze »obnovené
obrazy«: obracel se vždy k minulosti neb k exotické dálce
místní, vášnivé charaktery, vyhnané do krajnosti, stavěl rád

359