mancí Mhla (1933). Dialektické básnictví ohlasové dospělo
v O. Přikrylovi vrcholu.

V II. roč. almanachu »Ruchu« 1870 po prvé vystoupily
spisovatelky, jež vedle sester Rottových zosobňovaly
ženství v literatuře české. Ale jedině Eliška Krásnohorská
zůstala až do vystoupení R. Jesenské výhradní lyrickou
mluvčí duše ženské a jako K. Světlá měla spíše vlastnosti
mužské než ženské. Její básnictví bylo většinou rétorické
a na svých vrcholech tendenční. Rozmanité náměty své
formálně vybroušené poesie, čistou erotiku opravdového
srdce dívčího, dojmy krajinářské, nálady a úvahy životní
i témata politická přenáší El. Krásnohorská zpravidla ze
sféry básnické do oblasti rétorické. Jsouc odpůrkyní hesla
»umění pro umění«, Eliška Krásnohorská hledá praktický
účel poesie a nalézá jej v tom, že burcuje neuvědomělé a
posiluje chabé přesvědčení. Dvě snahy stojí u ní nejvýše:
tendence slovansko-národní v duchu mladočeského
liberalismu, při čemž národnost pojímána jest hlavně jazykově
a státně politicky, a úsilí žensky emancipační, zdůrazňující
zvláště právo na vzdělání, povinnou součinnost žen v
národním probuzení, účast ženy ve veřejném životě. Všechno
to hájila El. Krásnohorská také polemicky; při tom
postupně vysychal její pramen citový a lyrický.

Eliška Krásnohorská (vlastně Eliška Pechová,
18471926) n.arodila se r. 1847 v Praze. Vstoupivši již r. 1863
za patronance Hálkovy a pak za duchovního vedení K.
Světlé do literatury, postavila se brzy v popředí
tendenčních básníků ~měru vlasteneckého a stála vedle K. Světlé
i včele českého hnutí ženského. Jemu sloužila obětavě iako
zakladatelka a redaktorka (1875-1911) měsíčníku
Zenské listy, jako vůdčí duch »Ženského výrobního spolku«,
založeného K. Světlou, jako tvůrkyně spolku »Minerva«,
jenž r. 1890 zřídil české gymnasium dívčí; z péra jejího
jest i jedna z prvních úvah o ženském hnutí, Ženská
otázka česká (1881). Neustávajíc přes trvalou churavost v
práci slovesné, žila v Praze, posléze v přísném ústraní a
zemřela r. 1926. Velký jest její význam v slovesné kritice;
jsouc důslednou stoupenkyní umění myšlenkově, látkově a
slohově národního, útočila polemicky na lumírovskou
školu kosmopolitickou a později na realismus a dekadenci let
90. Své důmyslné polemiky, kritiky, charakteristiky a
literární stati uveřejňovala zprvu v ČČM., později v »Ženských
listech« a hlavně v »Osvětě«; studie Obraz novějšího
bá
:lS - Arne Nová!';: Stručné dějiny literatury čes!,;é.

349