tických i humoristicky vyhrocených »ohlasů«, především
národní drobné epiky; baiady jeho jsou přechodem od
baladistiky Nerudovy k Vrchlickému: Hloupý Honza (1880
a 1892), Balady (1883 a 1908), Třešně (1884), Písničky
(1887 a 1910); formu od Havlíčka a Nerudy, nikoli však
jejich povýšeného dúcha mají satirické Epigramy (1897),
hlavně literární, společenské a politické. Básnické překlady
Quisovy obrážejí jeho studium lidového básnictví a poetů
tvořících v jeho duchu: tak Goethovy »Balady« (1879),
»Básně« A. V.Kolcova (1892), »Staroskotské balady« (1900) ;
,přebásnil také Schillerovu »Marii Stuartovnu« (1891),
Goethovu »Ifigenii v Tauridě« (1894; překlad druhého dílu
»Fausta« zůstal v rukopise) a Kleistův »Rozbitý džbán« (1911).
Psal i četné dokumentárně cenné stati literárně dějepisné;
jeho dvoudílná Kniha vzpomínek (1902) vypráví o českém
národním i literárním životě hl. v 60. a 70. I.

Na přechodu od vlastenecké rétoriky a tendenční
alegorie po způsobu Čechově k ohlasům lidové písničky, jež
obnovili Quis aJ. V. Sládek, významným zůstává mnohem
mladší člen »národní« školy

František S. Procházka (* 1861 v Náměšti na Hané, po
bohosloveckých a filosofických studiích učitel, pak redaktor
[zvl. »Malého čtenáře« a »Zvonu«] a knihovník v Praze,
t 1939). Hanácký 'Původ ,projevil volbou epických látek s
motivy z lidové mytologie a z povestí, nářečím i selským
humorem svých prací; dočasné povolání učitelské zanechalo v něm
silný zájem o literaturu dětskou; tu pěstuje od r. 1890 jako
redaktor, překladatel, popularisátor, autor výborů,
povídkář a hlavně jako veršovec. Fr. S. Procházka epik pronikl
hned za patronance Nerudovy báchorkou Píseň o Činu
(1885), alegorickým to zpracováním pohádky o
Zlatohlávce s politicko-národní tendencí slovanskou a
protiněmeckou. Do stop Čechova »Lešetínského kováře« vstoupil
satirickou veršovanou povídkou z hanácké dědiny Na úrodné
půdě (1887), s ostřím proti němčení panstva i židovstva.
Záliba v jinotaji byla pak vystupňována v Jazyku (z r.
1888, vyd. 1895), jenž své rozhorlení proti hodnotám
katolictví a cizáctví pobělohorského vyhrocuje nezřízenou
polemikou proti kultu svatojanskému. Výpravné- umění
Procházkovo dostoupilo vrcholu v Králi Ječmínkovi (1906);
v něm spočinul na púdě hanácké pověsti a podal v
pohádkovém rámci apoteosu selské lidovlády, zbavivší domov
nejen cizáctví, ale i tíhy monarchie. Procházkova lyrika,

347