sta o tradici, někdy historicky odlehlou: Dantova tercina,
Petrarcův sonet, Villonova balada, ale i ghazel starých
perských básníků byly kříšeny k novému životu. Často se
nedostávalo dosti jemného smyslu pro organickou jednotu
formy a obsahu; k zdobnému veršovému a strofickému
útvaru sahali básníci jako k čemusi hotovému; kult formy
se posléze zvrhal v pouhý virtuosní formalismus. Také
česká škola lumírovská (a s ní někteří předáci »Ruchu«)
trpěla tímto samoúčelným řormalismem neméně než
myšlenkovou eklektičností, ale na vrcholech svého tvoření nalezli
jak Sládek a Vrchlický v lyrice, tak Sv. Čech a Zeyer
v epice dokonalou shodu životní náplně i básnického
výrazu.

Povaha krásného písemnictví vobdobí
»R uch u« a »L umí r a«. Nedlouho po předčasné smrti
Hálkově se ujímá vedení v literatuře nové pokolení, které
vtiskuje českému písemnictví ráz až do 90. l; podle obou
vůdčích básníků, z nichž každý znamená zvláštní směr,
jmenujeme generaci tu, shromážděnou organisačně kolem
almanachu »Ruch« a časopisu »Lumír«, pokolením Sv.
Čecha a Jar. Vrchlického. Již duševní a litérární vývoj
generace Hálkovy a Nerudovy řízen byl přímo dramaticky
dvěma protilehlými principy, jejichž polarita, spor a
konečně vzájemné vyrovnání znamená vlastní ideové drama
také pro generaci ~ásledující. Principy těmi jsou jednak
literární kosmopolitismus, jednak směr
vlastenecko-tradiční.

Na jedné straně stojí t. zv. škola národní: přiklání se
literárními náměty a látkami k rodné půdě, k domácí
tradici a k vlastenecké minulosti, má živý zájem o veřejné
boje i kulturní snahy národů slovanských, béře podněty
z politického života národního. Kdežto Hálek a Neruda
srostli s počátky mladočeského hnutí, souviseli nyní
zástupci národní školy s jeho největším rozmachem v 70.
a 80. L Ve svých snahách jazykových, panslavistických,
historicky tradicionalistických se setkávali
vlasteneckonárodní básníci se svými předchůdci doby
buditelsko-romantické.

JiIÍí z této skupiny přilnuli po stopách Čelakovského a
Erbena a za uměleckého přispění N erudova těsně k písni
a k baladě lidové, na př. J. V. Sládek, L. Quis a F. S.
Procházka. S nimi co nejúže souvisí novelisté, kteří
připravovali půdu slov.esnému realismu podrobným studiem
lido
22 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české.

333