vadle, o otázkách školských a literárně organisačních.
Zásady, které v posudcích zdůrazňoval, shrnul v teoretické
stati Kapitola o kritice v »Ceské včele« r. 1846. Zde v
duchu Lessingově a Mladého Německa odlišil kritiku od
přátelského posudku, znovu odmítl vlastenectví jako pláštík
špatné literatury, položil požadavek kritiky objektivní a
odůvodněné, popřel názor, že kritik musí být zároveň
spisovatelem; od literatury žádal pravdivost, původnost a
tendenčnost. Tak jest Havlíček naším prvním temperamentem
kritickým a tvoří protiklad ke kritikům se snahami
literárně-historickými, jakými byli na př. Sabina nebo Nebeský.

Básník Havlíček začal již na gymnasiu verši psanými
v duchu silně vlasteneckém. Na Rusi nalezl pravý svť.tj
literární druh, epigram, který v této dooc nejen pěstoval, ale
i překládal a teoreticky studoval. Učitelem mu byl zde
především Lessing, který jej přivedl k Martialovi a k svému
předchůdci Logauovi. Asi z 200 epigramů vznikly téměř
dvě třetiny v Rusku a asi jedna třetina jsou přebásněním
epigramů cizích. Se stálým důrazem na ideu epigramu,
účinný vtip a přesnost charakteristiky bičuje Havlíček
soudobé neřesti literární, politkké, společenské a kulturní
a především církevní úsečnou řečí, vyškolenou na
prostonárodní písni; podle toho rozdělil své epigramy do oddílů:
»církvi, králi, vlasti, Musám, světu<. Kromě epigramu
užívá formy satiry a parodie veršované i prozaické. Zde s
oblibou sahá k lidové nebo znárodnělé písni, naplní je
tendencí, především politickou a vniká jí do nejširších vrstev.
Mnohé z těchto parodií, které patří k nejvýznačnějším bás~
nickým plodům revolučního roku 1848, zlidověly.
Havlíčkova satira a parodie byla v českém písemnictví novinkou,
hlavně, že útočný a bezohledný. břitký a vtipem
překypující Havlíček zahájil proti starší, neosobně a matně
typisující metodě, běžné na př. Langrovi nebo Koubkovi, satiru
plastickou a reální. Z této půdy vyrůstají i tři větší
básnické skladby Havlíčkovy: Křest SV, Vladimíra (psán
podle plánů přinesen)'ch z Ruska v I. 1848-1854, celkově
vydán až 1876) s podtitulem :>Iegenda z historie ruské«
volně rozvádí dva motivy z Nestorova letopisu, utracení
sochy Perunovy knížetem Vladimírem a počátky
křesťanství na Rusi, kolem nichž zosnoval svou vtipnou satiru
na absolutismus církevní i státní. Osvícenský filosofický
názor na náboženství, prosycený feuerbachovskou
myšlenkou o lidském původu jeho, a demokratický odpor k
panov
245