všech oborech ducho.vního života. Když evangelická
emigrace zvolna zmlkala, stalo se jesuitství hlavním, ba
jediným výrazem myšlenkových a slovesn~'ch Čech a nadešla
vlastní vítězná doba pobělohorského baroka. Užívalo
častokráte velikého duchovního násilí, poutalo svobodn)' vývoj
myšlenky, znamenalo nový příliv cizoty, avšak nebylo bez
kladných hodnot náboženských. Ač se ve filosofii a v
dogmatice namnoze vrátilo k scholastice, působilo v kázání
i ve zpěvu na cit katolické zbožnosti; velké obliby nabyl
kult svatých a mučedníků, značnou měrou i domáeíeh.
Nová barokní zbožnost zasáhla duši lidovou a prolnula její
slovesné projevy. Ve školství nastal rozkvět jen po stránce
kvantitativní, kdežto duchem se nemohlo ml'řit s pokroky,
kterými Komenský vystupňoval vychovatelskou tradici
Jednoty. Školy jesuitské byly veskrze latinské bez
skutečného obsahu vědeckého. Již před Bílou horou za::alo všaK
počešťování jesuitského řádu, které pokračovalo tak. že z
něho v XVII. a XVIII. stol. vyšla řada vynikajících,
národnostně cítících spisovatelů veršem i prózou.

Jazykově doznalo češství pobělohorské velké újmy zevní
i vnitřní. Němčina se stala vedle češtiny jazykem úi-eclním
a počala pronikati do jednání i do listin; vlaština a
španělština byly vedle němčiny jazykem stavů vznešen\'ch,
kdežto latina ovládla úplně školy i písemnictví vyššího
slohu. Vnitřně bylo na počátku tohoto období dokonáno
vítězství vlivu humanistické latiny na (~eštinu. a to ve
slovníku i v syntaxi; ale brzy nastal obrat. Púsobl'ním
kazatelů i skladatelů duchovních písní se spisovná řeč
přiblížila lidu; vnikaly do ni sice vulgarismy i četné chyby t
varoslovné, ale zároveň přib)'valo názorné obraznosti a
konkrétnosti, což se ukázalo v prostonárodní slovesnosti. Proti
mluvnick)'m chybám a jazykovému úpadku vubec horlili
purističtí autoři mluvnic i brusů. mající větší lásku k
mateřštině než znalost její, což vypl)'\'alo z přerušení literární
tradice.

Literatura období bělohorského neopouští zprvu cesty,
na nichž se vY';íjela v sto!. XVI.. a dO\'Tsuje myšlenkově
dílo české reformace i katolické protireformace. Veškerou
slovesnost domácí ovládl v X\'II. stol. duch barokní, jeho~
hlavními znaky jsou pathos myšlenky i v~'razu ve spojení
se zanícenou citovostí i obrazivostí uměleckého života.
Nevzniká jen působením literatur cizích. nýbrž vypl~'vá
přímo z duchovních sklonů i potřeb člověka. I když by bylo

81