i se svými hojn)'mi bohemismy se dostala do Charvátska
a na Rus,

V pozdní podobě, která snad porušila původní povahu
jazykovou i veršovou, se nám opožděným zápisem
dochovala jediná písňová památka česko-církevněslovanského
písemnictví na naší půdě: jest to nejstarší duchovní píseň
česká, lIosl)()dinf', })omilu,i ny, náležící obřadu západnímu,
ale již slovním pokladem hlásící se k církevněslovanské
tradici u nás. Lid v ní prosí o slitování a zvláště Krista
jako spasitele světa vzývá za spasení. I Lid se účastnil
bohoslužby nejprve tím. že podle návodu kněží ve ';hodných
dobách vyvolával »Kyrie elei30n« (česky zkrác. »krleš«), Pt'03tÉ:
toto \'z)'vání Boha rozšířilo se několika slovy (na př. u nás
pi't'kladem připojeným k řeckému slovu: »Hospod:ne, pomiluj
ny«!) v t. zv. tropus, jako máme taková slova zachována
z Něn1l'cka (z IX. stoi.) i z Čech (XI. stol.), 1 Staré podání
(ze XIII. sto1.) př'ipisovalo píseň tu sv. Vojtěchu, nyní
podle jcdnotliv)'ch slov na pohled staroslověnsk}'ch
(pomilo'lati, spas. krleš) i podle celého rázu počítána je mezi
zbytky liturgie východoslovanské: vznik její spadá patrně
jcšti\ do XI. století. Ve XII. století se již těšila takové
oblibc-, že se stala písní slavnostní. kterou též v chrámech při
v)'znal'n)'ch příležitostech lid zpívával. I řádem
korunovačním císaře Karla IV. stanoví se jako závěr slavnostních
obřadů pomazání krále. Nápěv zachoval se několikerý,
nejstarší znám je teprve z r. 1397, kdy mnich břevnovský,
Jan z Holešova. napsalo ní celé pojednání.

. Púsobení latinského západu na českou literaturu je
trva~e. a (~o~lalo z\'láštního rázu nejen dějinám česk)"'m, ale
1 ceske literatuře. Založením biskupství pražského (r. 973),
k~eré mělo ráz latinsk)', podlehla liturgie v)-chodní, nalezla
vsak \' XI. stol. ještě útočiště v klášteře sázavském,
založeném od knížete Oldřicha pro sv. Prokopa r. 1032. Tu obřad
s~ov~nsk)' trval s několikaletou přestávkou za knížete
Spytlhl1e\'a do r. 1097, až i odtud vymizel a ustoupil obřadu
':. písmu latinskému. Jazykem církve západní od
prvopocatku byla latina; ta pak po cel)' středověk a ještě dvě
:,t.oletí potO':l ,.iest jazykem lidí vzdělan)'ch a pěstuje se
I jako obccny Jazyk vědeck\' .

. I u nás n~jsta.rší památky ducha českého sepsány jsou
jazykc:n l~tll1sk.Y~l; v nich se vyskytují pouze jednotlivá
slova ceska, nCj\'lce osobní jména mužská a místní. Jsou
to legelldy o česk)'ch světcích, :;pl'áry lctopisllé] kroniky

8