v plesavých rhytmech daleké budoucnosti
nejzávratnější pozdravy vstříc.

Snad by byl Neruda překlenul tyto rozpory básnicky,
snad by byl, jako kdysi ve třetím díle »Knih veršů«,
vlastenecké eruptivní improvisace provodil básnickým
kommentářem poesie meditační; snad by byl povýšil
to, co vytrysklo jako výkřik osobní nutnosti, na hoře
obecnější, širší, lidštější. »2pěvy páteční« zůstaly však
torsem; torsem nejkrásnější v naší poesii
.-
»2pěvy páteční« ode dvou nejdůvěrnějších vyznání
»Anděl strážce« a »Láska« až po oboje magnificat
v:lasteneckého pathosu, jimiž jsou hymny» Moje barva
červená a bílá« a »Jen dál!«, vítězně překonávají
všecku patriotickou poesii předchozích padesáti let: v ní
i při všem koHárovském ztotožnění vlasti s milenkou,
zůstaly domov, národ, češství deklamačním thematem,
čímsi vzdáleným, svátečním neosobním; u Nerudyjest
to vše prolnuto, prohřáto, prozářeno nejosobnějším
osudem, nejhoroucnější něhou, nejdůvěrnějším
životem; jsou v těch básních strofy, které nemají daleko
k erotickému varu a k vášnivé křeči. Druzi N erudovi
vypravují, jak neúprosně přísný byl Neruda v národní
své pýše, jak každou urážku svého češství trestal
ranou do tváře, úderem svojí krásné, aristokraticky pě .•
stěné bílé ruky; tak stojí Neruda za každým veršem
:. Zpěvů pátečních«.

Jsou rytířské povahy, kterých osud nikdy nedovede
odzbrojit, a jež jako bojovník třicetileté války i smrt
přijímají v plném krunýři. N eruda byl z nich. Byly
doby, kdy odrážel rány rytířstvím ironického vtipu;

99