sny o svobodě národů zahrají mladým svým žárem,
a tmavá skepse doby za živa pohřbených zatáhne je
svými mračny. Bolestná vzpomínka na lásku
zaškrcenou předčasnou smrtí zatřese naposled srdcem, a
resignace klade poznovu na hroby věnce bez vůně a
bez pelu. Jakoby v horečce zjeví se starému putov .•
níku daleká arabská poušť, a šumavské hvozdy zašumí
do sirého městského bytu svými haluzemi. A jako
všickni starci přivírající nedlouho před skonem oči, má
tuto i Neruda obrácenou perspektivu »Co statkem
mým, to zřím jak v dálce stinné, co zmizelo, mně sku~
tečností kyne«.

V citové sféře, které ted poprvé u Nerudy neovládá
a nekontroluje přísný rozum, odehrává se process
obdobný: veškeré prvky životem dobyté, disciplinou
kultury a palaestrou praktické filosofie uměle vypěstované
ruší se zvolna, a zůstává několik základních vztahů
rodových, rayových, náboženských, jimž Neruda dává
nejinak než messianisté polští národnostní obsah. V
pašijovém vlastenectví, této dominantě všech »Zpěvů
pátečních«, kříží se zvláštní kontrasty: Neruda
nepřestává být liberálem a zachvívá se v náboženských
ekstasích; mluví stále v symbolech katolické lithurgie
a inspiruje se mocně husitstvím; prožívá až do dna
bytosti tragiku národní minulosti a vrací se k
radikálnímu protihistorismu mladoněmeckých svých let, zpívá
svatodušní pozdravy kosmopolitickému sbratření ná.
rodů a stupňuje chvílemi svou messianskou víru ve
vyvolené poslání svého lidu až k chauvinismu, láme
zoufale hůl nad marností veřejného zápasu a volá

98