ladově, jest to první ze »Zpěvů pátečních«; hymnické
pathos, verbalistická nádhera, myšlenkový lyrismus
řadí báseň, zcela různorodou v rámCi» BaHad a
romand«, přímo k několika rhetorickým fugám »Písní kos mi
•.ckých«. Již tu marně pokouší se N eruda svou
rozlomenou subjektivitu spoutat epickou fabulací, krajinářskou
výzdobou, a tak bude dvojnásobně i ve »Zpěvech
pátečních«, z nichž nejstarší časově se těsně druží k to
•muto temnému šumavskému motivu. Tři ze »Zpěvů
pátečních« jsou přímo obnažené zkrvácené konfesse:
báseň »Ecce homo«, v níž leží klíč celého cyklu;
~lavná synthesa Nerudova citového života »Láska« a
konečně i melancholická modlitba »Anděl strážce«, ta
zvláštní smčs naivnosti dětské a smutku stařeckého. Je
•.sdiže v předposledním z »Prostých motivů« N erudova
touha, aby »ve smrti žhnul ještě jeho duch a jeho ctnost
jako červánky kolem země«, zkameněla v přísný obraz
veliké pýchy a krásy, chvěje se tuto již jen v nepokryté,
palčivé muce:

»Já nedím: ,Bohu dík, jsem lepší jiných!'
Kdož smí se přímit, než se život zhroutí,
než poslední doběhne z hodin stinných,
že cesty kal mu roucho neposmoutí?«

A úryvek osobní zpovědi chová každá z ostatních
básní, takže ještě před odchodem v pregnantních ná
•.p~vědech a ve výmluvných narážkách zjeví se celý
N erudův život. Chudičké dětství sociálního vyvržence
zabolí ještě jednou, a matčiny oči zase upokojí. Junácké

97