a básnicky symbolisoval ve volném k~aji, slastne se
chvějícím v objetí oblohy. Ale hory, jež Neruda zná od
odstínů ovzduší až po floru, neinspirují ho ani tesknou
vznešeností ani chladnou výší, zdůvěrňuje si je. Pod
jejich stráněmi a vichřicemi prochází ve střídavé hře
dojmů a nálad posledními plesy a prvními tuchami
smrti; konec podzimního cyklu jest táhlé, chmurné
maestoso.Vkaždém cyklu» Prostých motivů« znamená
záverečná báseň vystupňování a vyvrcholení: _~ojná
erotika z motivů jarních vyhnána v apostrofě T erézy
a Gesu až k paroxysmu; synthesu slavného léta, avšak
zároveň i divinaci zádumčivé jeseně zavírá toužebná
vzpomínka na Hálka; celou tichou moudrost podzimu
v tragické stručnosti zhušťuje strofa:

~Je pravda! Nač se plavit mořem,
nač slézat strmých horstev lem:
zde zcela nízký pahrbeček,

a za ním zcela nová zem!c

Stilove ti hnou podzimní a vetší ještě měrou zimní mo
•tivy ke krajni prostotě výrazu, omezují se na kratičké
strofy, užívají písňové jednoduchosti prostonárodní,
varují se deskripce a široce malebné dikce a právě tím
dosahují hlubokých účinků, - kolik melancholie a kolik
lyrické krásy zamknuto je jen ve čtyřverší skoro
prosaické na pohled:

»Již širý kraj zhnědnul, a hory jsou
jak holé zdě,

a vzpomenuv jara, nevíš víc,
nač bylo zde.«

94