má šedivou čepičku«): Nerudovo já zmizelo zcela
v objektivní chvále světa zářivého a šťastného; to zdá
se být kdosi úplně jiný než básník »Knih veršů«.

A přece není. Báseň, již jako ranou meče Neruda náhle
přeťal zálibně a radostně navíjené pásmo žhnoucí
erotiky sršící vtipem a rozmarem, sestupuje ve svém
důsledně promyšleném a psychologicky bolestně
pronikavém symbolismu až k samému dnu Nerudovské
lyriky, praeformované jíž v »Elegických hříČkáchc.

»Má poesie - dívčina

a mžikem láskou plápolá:
jak spatří oči mladé,

již ruku k srdci klade,

a hlava jde jí do kola.

Hned chystá roucho svatební
jak padlým sněhem vroubené,
a chystá závoj řásný

a bleskný šperk si krásný,
i vozy venci zdobené.

Již svatba v plném rozletu ŕ
v tom rozum v cestu vyrazí:
tři stará slova vrhne

a šátek v uzel zdrhne

a rázem svatbu přimrazí.«

A jako listí se stromů, tak prší Illuse básníkovy. Pro
podzimní svoje nálady našel krajinný rámec v
šumavském podhoří, kdežto slunné léto svého opojení prožil

93