po r. 1879 namíchal Nerudovi Osud, tento
nevypočítatelný alchymista, menšího elixiru, který vrací na

čas 'mládí. •

Dvojí pobyt n.a Sumavě, odkud si Neruda přinesl také
~Romanci o Cerném jezeřec, občerstvuje jeho fysické
síly; krátké a prudké erotické dobrodružství, dnes
zahalené mlhou diskretnosti, obrozuje jeho smysly; objetí
a svatba, tot dva ohrazy, jimiž N eruda vždycky znovu
zachycuje své cítění i svtij názor krajinný. Ale teprve
choroba; která sleduje hned po dočasném omlazení,
otevírá písním, jež jako včely shromáždily se v úle bás .•
níkově, česlo: Neruda sám o tom píše v dopise z jara
1883: »Před 25 lety, když mně přátelé ryčítali, že ne .•.
mám lyrického citu, odpověděl jsem: «Počkejte, však
Já také budu psát lyriku, až sestárnu.« Ani jsem sám
nevěděl, jak divnou pravdu pronáším, třeba jsem měl
slova ta v duchu dobře motivována. A ejhle, stáří ještě
nepřišlo, přišla ale choroba, a cit dostal vrch. A jakmile
Je člověku jen trochu zas líp, vzkvétá opět bujnost a
cit se choulí do koutku. Jsme to lidé! ... «

Celému tomuto intimnímu processu dovedl Nerudase
zcela ojedinělým uměním a s obdivuhodnou hospodár___.
ností dáti ráz lyrického cyklu. Jestliže již v »Knihách
veršůc honosil se darem illustrovati duševní stavy
přírodními obrazy, proměnil nyní tuto schopnost v celou
básnickou methodu: roční život přírody od prvního
tušení jara až k zimním bouřím poskytuje mu v časovém
sledu souvislou řadu prostých a hlubokých symbolů
pro příběhy srdce, které z churavé mdloby
resignovaného stáří probouzí se k úplnému obrození a pak,

91