MUŽNoU a důvěrnou rovnováhu, s kterou
stanul v pětačtyřiceti letech uprostřed hvězd.
ného a plesného kosmu, nalezl N eruda i v mi.
krokosmu českém. Zprvu jen feuilletony a kritiky,

později zvučné chansony vlastenecké, posléze
nejosobnější lyrika a drobné epické kusy umělého
broušení prozrazují, že někdejší světoobčan, plný nedůvěřivé
a záporné ironie k horování vlasteneckému, zaujal
k domovu, k národu, k tradici stanovisko důsledného
kladu a shovívavé lásky. Miloval.li již dříve, zpola
instinktem dítěte z lidu azpola vkusem umělcovým, vše,
co zpívá a jásá, šumí a šveholí v koruně stromu ná
•rodního života, lidovou píseň a starobylý tanec, vtipné
pořekadlo a fabulační šprým, sestupoval nyní vždy
hloub ke všemu, co tkví v kořenech: čítal pilně v Slov.
níku Jungmannově, a bylo mu, jakoby byl přijal
os~ěžující lázeň; probíral se opětovně Mudroslovím Ce.
lakovského a cítil vostré původnosti přísloví dech
odvěký; nemohl se vynačísti Erbenových pohádek a
jejich bájeslovných výkladů. Nikde neprojevil krásněji
své zanícení slohové, hledající v uměleckém díle
především »foremný květ českého národa«, než ve výmluv=
ném odstavci, v němž hlásá uvědomělou kulturu a
neumdlévající kultivování mateřské řeči: ale kázeň ta
značí pro Nerudu mužného především disciplinu lásky
a něhy. V sedmdesátých letech, kdy vymírali poslední
mluvčí předbřeznového obrození, a kdy přicházelo
pokolení štastnější a extensivnější, než byla bolestně
intensivní generace »Májová«, oblíbil si Neruda
nový způsob v portretování a oceňování představitelů

80