dává veršované causeru ramec, časové i satirické
vtipy střídají se v sršivém ohňostroji, sousedský tón
nenuceného hovoru nahrazuje básnický sloh, básník
Neruda zase nebezpečně ocitá se v oblasti veršova
•ného žurnalismu. Slohu výmluvných a přístupných
chanson užil N eruda skoro všude, kde nebeské divadlo
mu skýtá svými analogiemi vítané podněty k pro
•jevům citů vlasteneckých a populárně titanických;
není nesnadno odkrýti tu Nerudova učitele, zdaleka
nerovnocenného, písničkáře liberálního měštáctva Bé
•rangera. V»Pařížských obrázcích< dal Neruda ně
•kolikráte výraz obdivu pro tohoto pouličního poetu,
jejž opožděně uctívala i česká literární mládež 60. let,
~»Knihách veršů« najde se nejedna jeho stopa; Václav
Solc byl jeho přímým epigonem. N eruda úplně přijímá
předpoklad, na němž založen byl neuvěřitelný úspěch
chanson Bérangerových: báseň není mu ryze
subjektivním hlasem osobního cítění, nýbrž spíše rozho
•vorem mezi pěvcem a obecenstvem, které naslouchá
a čeká na heslo, na výzvu, na tendenční alarm. Ne
•ruda nejenom umí raziti heslo to v stručné a účinné
řeči, ale dovede se i konečně stotožniti úplně sda
.•vem, který řídí a vede; jest to staré stanovisko jeho
mladoněmeckých začátků, kdy poesie měla býti
především nástrojem činu. A za těchto několik hlučných
chanson, proměňujících poesii vpoliticum, kdežto jindy
Nerudovi byla privatissimum, dosáhl konečně obecné
popularity a to právě u obecenstva, jež jde tupě mimo
nejintimnější jeho lyriku; znamená však opravdu
chápati Nerudu, recituje",li kdo s nadšením » Vzhůru již

77