maloval ve svých feuilletonech, snad se tam ozve ně.
které z těchto jmen - zpodoboval věci s nemenší
oduševnělostí než lidi a naopak dovedl, vládna chvílemi
uměním patriarchálního klidu, dáti lidem pouhou per=
spektivu předmětů a dekorací.

Bohudík jest v »Povídkách malostranských« o mnoho
více než methoda, jest v nich hlavně kouzlo osobní a
záhadné, těžko definovatelné. Zdá se skoro absurd.
ností, ie postavičky tohoto světa tak staromodního,
jež jsou podány slohem genrovým a kresbou grotesk.·
ně realistickou, jsou myšleny docela typicky, ba přímo
symbolicky: ale pročtěte si co nejpozorněji »Svato .•.
václavskou mši«, »Hastrmanac neb příběh »Jak si na .•.
kouřil pan Vorel pěnovkuc - v čem jest jejich poslední
kouzlo než v této docela tichoučké tragice, diskretne
zahalené? N eruda však nikdy nebyl objektivním psy'"
chologem velkého slohu - jen proto a fro nic jiného
nemohl a při své autokritice arciť nechtě napsati velký
román - a tak hoře obecně lidské, jímž jako měkkým
temnosvitem opředl své postavy, má intimní, osobní
zdroj, v podstatě týž, jaký vyvřel pak silně v »Prostých
motivech«. Jistě hlubší toto posvěcení spí mezi řádky
epické evokace zašlého světa; avšak kdo může říci, že
knihu zná, dokud se nezačetl právě mezi řádky? Ale ani
positivista neodejde od »Povídek malostranských«
neobdarován: povídka» U tří lilií e dá mu požitek yypravo=
vání hutného a úměrného;» Pan Ryšánek apan Schlegel«
neb »Doktor Kazisvěte radost jadrné charakteristiky;
skizza »Jak to přišlo, že Rakousko nebylo rozbořeno«
štěstí perlivého humoru a bezstarostné moudrosti. ~

72