nahodilých a příležitostných úsudků o utnění. Avšak
to, v čem spočívá vlastní a nenapodobitelné kouzlo
Nerodových cestopisných feuilletonů a konečná
duchovní žeň jeho putovních let, vysvitlo by pak dojista
ještě daleko zářivěji a tepleji: rozkošná schopnost dáti
se uchvátiti, opojiti, strhnouti skutečností, mladistvá
žízeň po vznětech, dojmech náladách, oddané a
chápající noření se do hlubin osudů individuálních,
kmenových, kulturních, epické ztotožnění se s tisíci
osobami, různými národy, odlehlými zeměmi. Tu překonal
Neruda několikerou kletbu podmračného svého
:.Sturmu und Drangu«: nejen studenou nedůvěřivou skepsi
záporného rozumu, která se v »Hřbitovním kvítí« a
v »Knihách veršů« upírovitě věšela na každé dojmové
a citové vznícení, ale i neplodný, marný solipsism,
jenž byl zazděn do osamělé věžepýchyacizoty.Také
pro Nerudu bylo cestování osobním uměním, jímž
přiblížil se hádance života. {I!S

68