prostým vojákem na přední stráži, vyznával
nadšeně chválu žurnalistiky; když pak roku 1867 psal
v článku »Moderní člověk a umění« literární vyznání
mužných svých let, neváhal na zvláště význačném
místě své studie prohlásiti: :.Mnohostrannost života
jest totožna s rychlostí života. Jako v hudbě chce
moderní člověk také v literatuře rychle žít. Co nejjasnější,
nepopíratelnou známku toho musíme považovat
žurnalistiku; ne práci notickářskou, nýbrž duševně
samostatnou, poctivě myšlenkovou svou práci konající
žurnalistiku. Ta odloupla se od cechu básnického i od
cechu vědeckého co větev volná, má v literatuře plné
své právo, nebot se povznesla již na umění.« Z
rozhodných a sebevědomých těchto vět neslyšíme jen
Nerudovy mladoněmecké učitele, nýbrž i jeho vlastní
drahý tón: kdo dovedl by tak jako Neruda posvětiti
velkou láskou a horoucí oprav4ovostí práci všedního
dne, úmor každodenního zaměstnání?

A přece Nerudu novináře nepostavíme nikdy do téže
řady jako Nerudu umělce, naopak v jeho básnickém
díle vždy nás budou boleti žurnalistické živly, jako
obdobně nepřestaneme litovati zmařených a zneužitých
sil tvůrčích, jež průběhem třiceti let Neruda pohřbil
pod mosaikami causerií, pod vtipnými hříčkami
feuilletonů, pod novinářskými a národně utilitářskýml
hledisky divadelních kronik a literárních referátů. Dle
tragického zákona života, jímž jedinec zakupuje si za
příliš veliké oběti každou vzestupnou etapu
duchovního a mravního svého vzrůstu, platil Neruda
nepoměrně draho za to, čím přispělo novinářství k jeho

66