právě cestopisná causerie. Sem věru vešlo se vše: spo
•.lečensko •• reformní tendence, politický liberalismus,
náhoženská kritika, časová polemika, dojmy měst i ze
společnosti střídající se v oslňujícím víru, podobizny
politiků i umělců, ethnografické povahopisy, vtip
časový i dojmový, konečně i pikantní zahrávání vlastní

osobností. v

Ozývá=1í se r. 1859 z Nerudovy improvisace »Rek .•
nete mně, větrové vy, odkud veslujete?« ještě úplně
starý romantik Eichendorff, cestuje r. 1863 již plno",
krevný příslušník mladoněmeckého typu. Nikoliv ná",
hodou vstupuje dvaatřicet let po Heinovi N eruda
do »nového Jerusaléma« Mladoněmců, do Paříže; naši
oba repraesentativní romantikové, Jan Kollár, romantik
starožitnicko •. filologický, a Mácha, romantik básnický,
.šli za vnitřním hlasem ovšem do Italie. N eruda neod",
chází do Paříže jako básník; jest to liberální novinář
od hlavy až k patě, jenž s notl'edamské věže volá
nadšeně: »Paříž, cíl mé touhy, kouzelný hrad mé
fantasie, starobylá a věčně nová, prokletá a žehnaná,
tisíckráte a tisíckráte jmenovaná Paříž«; liberální no",
vinář stojí i o sedm let později u Božíhp hrobu v Je
•rusalémě a zamračen proti Vatikánu v Rímě; liberální
novinář sděluje v »Pařížských obrázcích«, v »Obra
•zech z cíziny« a ve »Studiích výstavních« hlavní
dojmy »způsobem svým, lehkým jen a zábavným pe .•.
rem feuilletonním«.

Ještě před r. 1860, kdy Neruda trvale vstoupil do
služeb liberálně demokratických deníků »Casu«, »Hlasu«
a »Národních Listů«, kdež dle vlastních slov cítil se

65