obžalobný sarkasmus z básně »Skočme, hochu« i ja.
drná ironie erbenovsky řezaného výjevu »Jako do
skoku«, sociálně přihrocená »Tanečnice« patří sem
stejně jako tančící derviši na předměstí Kassim Pašu,
jako vampyrský rej mezi vykopanými kostmi v malo",
stranském příběhu «li tří lilií«. I Nerudovi mužné
doby jest vesměrný pohyb vždy znovu tancem a plesem;
balladista vidí jaro 1848 v podobě bálové síně a v
tanečních rhytmech, plných plesu a výskotu, ruchu a
šumu, hudby a skoku skládá »Balladu o po!ce«.

V »Knihách veršů« - a jmenovitě v »Elegických hN •.
čkách« - vykřikl Neruda několikráte strofami sou •.
středěnými a výrazem podivuhodně smělým a bez.
prostředním tuto překypující, opojnou plnost svého
mládí a několik těch lmprovisací září a oslňuje jako
klikatý blesk jarní bouře. Kolik opravdového junáctví
sevřeno jest jen v osmiverší:

» V krátku přijdou horcí dnové,
přijde život líný,

budou milejší nad slunce
tmavé jeho stíny.

V chladné trávě, v palných snech svých
zas se povyválím,

mysle, jak as rok zas žití
marně prozahálím!«

61