lyrická, jíž v první N erudove knize vůbec nebylo.
V čase, ležícím mezi oběma skupinami, zrodil se ly'"
rický básník, náš nejdůvěrnější a nejvíce opravdový
poeta drobné diskretní písně, sladký jednotitel lidské.
ho srdce a přírodní scenerie.

Zatím co Hálek, zasažen a oslněn mocným vlivem
lyriky Heinovy, buď přírodu naivně antropomorfiso.
val, bud v ní vyhledával melodramatické dekorace pro
svůj román lásky do jednotvárnosti opakovaný, vy'"
pracovával se Neruda k naprosto rázovitému slohu
lyrickému. Neruda, syn města, zachovává vždy
jakousi zdrženlivou a nedůvěřivou distanci k přírodě,
jest mrzutým a uzavřeným divákem i cizincem, tam
kde venkované Čelakovský a Hálek cítili se doma P
Neruda již v »Elegických hříčkách«, jako později
v »Prostých motlvech«, dává se přírodou, jarem; ptačí
písní teprve dobývat. Tato distance činí jej pozoro.
vatelem o mnoho ostřejším, pronikavějším,
svéráznějším než jest kdokoliv z těch, kdož přírodu dostali
do kolébky darem. Jeho krajinářské obrazy z přírody
nejsou nikde pouhými dekoracemi, nýbrž
samostatnými uměleckými díly, jimž neschází ani světla ani
vzduchu, mnohý z nich mohl by prostě platit za mi.
strovský kus básnické deskripce opřené o neobyčejně
jemnou a cvičenou schopnost visuelní. Ale - a tu jest
vlastní Nerudova svéráznost - pozorující umělec jest
vždy v rovnováze s meditačním lyrikem: každý
krajinný pohled jest zároveň stavem básníkovy duše,
každý přírodní výjev jest zkrácenou a zhuštěnou ob.
dobou vniterního života poetova, co bylo druhům

59