BODAL-LI Neruda kdy sebe celého, bylo to
v »Knihách veršů«, není divu, že takové
bohatství mladého osudu a nedočkavého básnického
umění nedalo se úplně ovládnouti cyklickým jednocením,
na něž Neruda již roku 1867 pomýšlel. Proti
»Hřbitovnímu kvítí«, Jež jest knihou zpovědi, mají »Knihy

veršů« především ráz slibů: v »knize veršů
\jpravných« přes všecky začátečnické imitace od Erbena
až k módním německým balladistům nejednou jsou
praeformovány »Ballady a romancec, v»Elegických
hříčkáchc, v cyklu »Z kraje«, v některých »Lístcích
hřbitovního kvítí« hlásí se již plně lyrický sloh
»Prostých motivů «, a nelze bez hlubokého překvapeni slyšeti
v posledním odstavci byronovské skladby »0 Simonu
Lomnickémc akkordy, z nichž komponovany jsou
»Zpěvy páteční«. »Hřbitovní kvítí« účtovalo výlučně
Sé životní přítomností Nerudovou: reprodukovalo ji
s bezprostředností deníkovou, analysovalo a soudilo
ji s jakousi studenou věcností a příkrostí a ~onečně od ••.
hazovalo ji jako bezcenný brak, tento poctivý nihilista
nechce míti hudoucnosti: »však to přejde, až se ve hrob
svinu, vždyť si také jednou odpočinu«. »Knihy veršů«
obracejí se naopak celou tváří k zítřku: básník vše jen
nadhazuje, aby to dopověděl, provedl, rozvinul někdy
příště, všude cítíme, Jak se musí vrátiti k tomu, co
pouze naskizzoval, nedomyslil, umělecky plně nevy
•těžil - Neruda poctivě dostál všem těmto slibům.
Avšak v lyrice »Knih veršůc, která má větší
slohovou hutnost a osobnější posvěcení než oddíl epický,
vrací se básník náhle k své minulosti, aby ji hodnotil

57