umělce života, vrátil se zase do sychravého, mlhavého,
podzimního domova svého srdce. Episodu z tohoto
návratu s přeraženými křídly symbolisoval v posledním
cyklu »Prostých motivů« elegickou písní opuštěného
plavce; rozumím=li dobře básnickým podooenstvím a
obrazovým znamením tohoto lyrického arcidíla, jest to
jediný pozdrav Nerudových mužných let první mid
lence, té, která kdysi chtěla vsednout do jeho člunu.
Bílé ruce, vzpínající se jako pruhy vln po Nerudově
loáce, patřily jeho »věčné nevěstě« Anně Holinové.
Mrtví přece cvávali na rychlejších koních. Ještě krátce
před hodinou smrti zatanula básníkovi vedle bytosti
matčiny i bytost předčasně ztracené milenky:

»Přežil jsem matku svou, žiju jen památce,
přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce, Đ
všecko jsem oplakal, zase se osvěžil

Tebe bych, národe, Tebe bych nepřežil!«

Ale v těchto slovech skryto jest zároveň konečné VYd
koupení z bolesti básníkovy. Mrtvá milenka, jež mu
měla dáti radost a štěstí, dala mu žal a nejhlubší smu=
tek, jenž však byl očištěním a nejvznešenější inspirací.
Nevstoupila, na rozdíl od vznešené obětovnice
messiášské, jako duchovní spolupracovnice do jeho
života, nýbrž jako tragický motiv do jeho osudu. Snad
by skutečná Terezie Macháčkové, ona sladká a
sentimentální kráska hlubokých zraků, byla _spoutala naiv •.
ním a prostým svým ženstvím rozvoj N erudova vel.
kého a hrdého ducha. Tato mrtvá a ztracená fikce její
bytosti pomáhala odpoutávati jeho nejvzácnější a;;li
bytostnější síly lidské i básnické.

56