»Našel jsem sec, této zkrvácené konfessi z roku 1871,
dere se na rty výkřik:

.,A vím, že jsem chtěl také šťasten být
a sluncem v okeán se lásky vpít,

že chtěl jsem dětské hladit hebké vlásky
-Ach, bože, bože, - kde to moře lásky!?
Sám sedím zde a trapné u nevoli,

zrak pustý v pustém hledá koutě klid,

a srdce -- srdce bolí!«

Hlouběji ještě rozrývá Neruda svoji ránu v básni
"Vším jsem byl rád«,abypřece rakev svých
nesplněných životních snů pokryl temným příkrovem mužné
resignace:

»Však osud pravil: Do jistých jen dob!
Až přijde toto velké milování,

smrt vyrvi dívku tvému celování,

ty žij a v prsou svých nos její hrob.

A třeba touha, mráz I hloupý výsměch hněte,
ty sám a sám se máš jen žitím brát
-
já ledačím jsem byl v tom božím světě,

též kryptou musím býti rád.«

Rána nezaceWa se nikdy. V »Kosmických písníchc,
tváří v tvář vesmernému divadlu vzniku a zmaru, ža ..•
luje Neruda:

., A naše láska! Mrtvých spalování!
Jen ranní sen je všechno milování,

53